Anup

Prolog

Rok 2011

S hlasitým výdechem se unaveně zhroutí do pohodlného černého křesla. Nohy si položí na konferenční stolek a hlavu zaboří do opěrky. Kůže tiše zavrže a jen minimálně naruší hudbu linoucí se z gramofonu. Potřebuje si odpočinout. Sice je nesmrtelný bůh, ale všechno má své hranice. Jenže lidé umírají každý den, každou minutu a někdo je musí převést na druhou stranu.
Zvedne sklenici, která do teď spočívala v jeho ruce přehozené přes opěrku, a přiloží ji k ústům. Medově hnědá tekutina, whiskey, společně se třemi kostkami ledu, příjemně chladí.

Dokonalou idylku přeruší hlasitý zvuk příchozí zprávy. Zvíře v něm podrážděně zavrčí, napřímí se a s hlasitým výdechem shodí nohy na zem, aby dosáhl na černý telefon ležící jen pár centimetrů od místa, kde ještě před chvílí odpočívala unavená chodidla.
„Sakra," zakleje tiše a kopne do sebe zbytek alkoholu, když na svítícím displeji objeví zprávu s adresou, „to nemůžu mít ani pět minut?" Nakonec s tichým cinknutím odloží sklenici z broušeného skla na stůl a vstane.

∆

Na chodníku zkontroluje adresu, a po tom, co vyběhne pár schodů k mohutným dřevěným dveřím, jimi projde. Cítí to. Smrt. Vyjde po schodech do patra a zamíří na konec chodby, kde pode dveřmi prosvítá tenký proužek světla napovídající, že uvnitř někdo je.
„To si ze mě děláte prdel," odfrkne si a nejraději by se otočil a odešel.
V přítmí pokoje spatří starého muže, ležícího na posteli a vedle něj sedí dívka. Téměř ještě dítě. Tohle vážně nesnášel, protože vždy, když zemřelý viděl nad svým tělem plakat dítě, bylo téměř nemožné ho dobrovolně odtud dostat. Na to dnes už vážně nemá nervy.

Pak se na něj zadívá. Zná ho. Zamračí se a na okamžik je mu ho líto. Byl to výborný profesor a archeolog.
„Dědečku, prosím," zavzlyká dívka a rukávem si otře mokré tváře. Stařec se na ni unaveně pousměje.
„Neboj se, Amony," promluví sípavě a položí dívce svou vrásčitou ruku na tu její. „Už se těším, až potkám Anubise a Usira. Jsem zvědav, jak bude probíhat můj soud a jak z něj vyjdu," stařec se téměř spokojeně pousměje, což ho upřímně překvapí. Zřídka kdy se umírající těšil na smrt a ještě méně často se při tom těšil na něj.

„Ale dědečku," namítne Amony a popotáhne. Ten ji však nenechá pokračovat.
„Těším se, až opět uvidím babičku a taky tvého otce a matku. Povím jim, jak jsi vyrostla a jaká krásná a chytrá dívka se z tebe stala." Namáhavě si odkašle a na okamžik opře hlavu o vyvýšený polštář. „Vím, že máš narozeniny až za pár měsíců, ale už tady nebudu, abych ti to předal," otočí hlavu a roztřesenou rukou ukáže k jednomu ze šuplíků ve starožitném nábytku.
Dívka seskočí z postele a vytáhne z ní malou krabičku. Zkoumavě si ji prohlíží, když se vrací zpět k posteli.
„Je to dárek k osmnáctým narozeninám od tvé biologické matky," odpoví na její nevyřčenou otázku. Amony nejistě párkrát otočí krabičku v rukou a poté ji pomalu otevře.

Uvnitř se nachází řetízek s přívěskem. Anubis zvědavě popojde za dívku a podívá se jí přes rameno. Ta se zarazí uprostřed pohybu a pootočí hlavu. Kdyby nevěděl, že ho nemůže vidět, řekl by, že ho cítí. Poté se otočí zpět a zvedne ruku i se zlatým řetízkem do úrovně očí. Ve světle se zaleskne chladný žlutý kov. Odlitý a mistrně vypracovaný do jasného tvaru.

Úžasem se mu rozšíří oči. Tenhle symbol už pár let neviděl. Ne mezi lidmi.
„Tijet?" Dívka si jej zvědavě prohlédne. Další věc, která ho překvapuje. Zná Esetin uzel? Kdo je její matka, že jí dává něco tak starého?
Amony pohlédne na dědečka, který jen přikývne.
„Snad splní svůj účel. Přestože jsem ji neznal, podle dopisu, který tehdy našli s tímhle, tě milovala. Určitě měla důvod, proč se tě vzdala.
Slib mi, že budeš svůj život žít naplno, abys na konci ničeho nelitovala." Amony popotáhne a odloží věci stranou, aby mohla dědečka chytit za ruce.
„Slibuji. Mám tě ráda," zašeptá a stařec se na ni z posledních sil vřele usměje.
„Já tebe víc. Od prvního okamžiku, co sis k nám našla cestu," palcem ruky namáhavě setře jednu z mnoha slz tekoucích po dívčiných tvářích, než ji znovu položí na postel a narušitel už podle táhlého výdechu pozná, že přišel jeho čas.
Nyní je řada na něm.

Muž, který se objeví vedle něj, se zahledí na své tělo a pak se otočí k němu.
„Vypadáš jinak, než jsem si tě představoval,” sjede ho pátravým ohledem a přimhouří oči. „Dokonce bych řekl, že jsem tě už viděl." Jeho průvodce se k němu otočí a pozvedne obočí. Takovou reakci snad ještě nezažil. Stařec si ho prohlíží a jako by se mu jeho lidský vzhled nelíbil. Po několika tisíciletích zjistil, že lidé na jeho pravou podobu nereagují... no... úplně klidně.

„Vážně? Tohle je snad lepší?" A než domluví, stojí před ním o několik stop vyšší postava s tělem člověka, ale vlčí hlavou. Černá jako ta nejtemnější noc se zlatě žhnoucíma očima. Mrtvému muži se nadšením rozšíří zorničky a na tváři hraje spokojený úsměv.
„Tohle je přesně to, co jsem čekal." Černá postava se nevěřícně ušklíbne.
„Půjdeme?" Svou nedočkavostí boha smrti opět překvapí. Střelí pohledem k dívce, které už došlo, že je její dědeček mrtvý a usedavě pláče.

„A co ona?" U kohokoliv jiného by neváhal, otočil se a šel. Neměl rád, když zesnulé musel přesvědčovat, že musí přejít a nemůžou zůstat s živými. Jenže tohle bylo, nějakým zvláštním způsobem, úplně jiné než obvykle. Tenhle člověk byl po smrti stejně unikátní jako za života. Muž se se smutným úsměvem podívá na svou vnučku.
„Ona to zvládne. Je silná. Na tohle je připravená."

Nemůže uvěřit, že po všech těch tisíciletích, kdy se ho snažili přemlouvat, uplácet, vydírat, vyhrožovali mu a někteří se snažili i utéct, se objevil někdo, kdo se na druhou stranu těší.
„Vážně jsem vás nikdy neviděl?" vyruší ho z úvah mrvý muž, který se nedokáže zbavit svého vtíravého pocitu.
„Je to pravděpodobné. Chodíval jsem na vaše přednášky o egyptských bozích." Stařec se zamyslí a přimhouří oči jako usilovně přemýšlí.
„Oh, už vím! Úplně poslední řada pravé krajní sedadlo." Poloviční zvíře před ním jen přikývne na souhlas. „No páni! Nikdy by mě nenapadlo, že samotný bůh Anubis chodil na mé hodiny! Jsem poctěn." Uznale sklopí hlavu.
"Potěšení je na mé straně. Byl jste jeden z mála, kdo nemluvil o mé době úplně zcestně. Takže můžeme?" Ukáže mu ke dveřím.

Stařec se naposled otočí k dívce a povzdechne si.
„Sbohem, Amony. Svět ti leží u nohou," zašeptá a vyjde ze dveří. Anubis se na ni ještě zadívá, než zamíří za ním. To si o svých potomcích myslí všichni. Za pár let se potkám i s ní.