Anup

3

Anubis dlouze vydechne a opře se v křesle. Myšlenky mu víří hlavou jako divoká bouře. Co se to děje? Jak je možné, že někdo dokáže odvrátit smrt? A proč zrovna ta žena? Vzpomněl si na její oči. Byly tak jasné, tak pronikavé. Jako by viděly přímo do jeho duše. Pokud tedy nějakou měl. Je přece bůh, ne člověk.

Náhle ho napadne něco, co ho vyděsí. Co když ta žena není člověk? Co když je to nějaká bohyně v přestrojení?! Ale proč by to dělala? A proč by se snažila mařit jeho práci? Anubis vstane a začne přecházet po místnosti. Tohle nedává smysl. Žádný bůh by se neodvážil zasahovat do jeho domény. Smrt byla jeho a jen jeho. Nebo ne?

Znovu si vybaví ten pocit když zmizela. Bylo to, jakoby na okamžik přestal existovat. Jako by se celý svět zastavil a pak se znovu rozběhl. To nemohl způsobit obyčejný smrtelník.

Anubis se zastaví před zrcadlem a zadívá se na svůj odraz. Vypadá unaveně. Staře. Jak dlouho už vlastně dělá tuhle práci? Tisíce let? Miliony? Ztratil pojem o čase. Možná je načase něco změnit, napadne ho. Možná by měl... Ne. Okamžitě tu myšlenku zažene. Nemůže si dovolit pochybovat. Ne teď, když se děje něco tak zvláštního.

Rozlámaný se posadí do křesla. Chvíli bezhnutě sedí v černočerné tmě a nakonec sáhne na stůl, kde leží kus papíru, a se zachmuřeným pohledem se na něj zadívá. Tahy tužkou jsou jisté a barvy dodávají kresbě na realističnosti. Je na ní poznat, jaký každý je.

Horus, bůh nebes, má stejně jako on vlasy černé. Přesto působí světlejší díky slunci, které se mu v nich odráží a vytváří zlaté odlesky. Anupovy naopak vypadají tmavší, protože temnota smrti a soumraku mu v nich vytváří až nepřirozeně tmavé zákoutí. I ze zachycených výrazů je patrná Horova nespoutanost a Anubisova zachmuřenost. Nedokáže odhadnout, jestli se mu to jen zdá a je to tím, že všechna tato fakta zná, nebo se jí doopravdy povedlo zachytit odlesk jejich božských podstat.

Celé hodiny si prohlíží každou čáru a tah tužkou. Teprve slunce ho přiměje vzhlédnout, aby zjistil, že už dávno začal nový den.
Trvalo to, ale nakonec se rozhodl jednat. Musí se pokusit zjistit, jestli odvrácení smrti byla náhoda, nebo to něco znamenalo. Dalších pár hodin pátrá ve svém světě, ale opatrně, aby nikdo neměl podezření a příliš se nevyptával. Jeho snaha je však zbytečná, takže nakonec usedne ke stolu a chvíli vyhledává na internetu.

∆

Pěkná díra, pomyslí si, když se zastaví před obchodem krčícím se mezi vysokými moderními budovami. Řekl by, že majitel je jeden z těch, co odmítají prodat nemovitost korporacím, které skupují pozemky pro výstavbu. A pak to vypadá takhle.

Ale i tak musí uznat, že i když celý vnějšek vypadá, jakoby se desítky let neopravoval, má něco do sebe. Ten, kdo se o budovu stará, má cit pro skloubení starého a nového, a tak vše působí harmonicky.

Chvíli váhá, ale nakonec se rozhodne vstoupit. Koneckonců, podle internetových zdrojů je tohle jediné místo, kde se dá sehnat kniha, kterou potřebuje. Kde snad najde odpověď na své otázky. Na ty, co mu nedávají spát.

Jen co pootevře dveře, ozve se cinkání zvonku, zavěšeného nad rámem, co prodavači oznámí příchod nového zákazníka.

Tohle už pár let neviděl. V dnešní době už mají všichni elektrické zvonky nebo kamery, ale za těmito zdmi, jako by se zastavil čas. Stačí jeden nádech a má pocit, že se vrátil o desítky let zpět. Do doby, kdy neexistovaly počítače, eknihy, tablety. Do doby, kdy se četly papírové knihy a časopisy.

„Hned jsem u vás!" Ozve se odněkud zpoza vysokých regálů. Rozhlédne se po policích napěchovaných knihami, mezi kterými vedou úzké uličky. Než někdo přijde, mohl by sám najít to, pro co přišel. Zamíří k nápisu Egyptská mytologie a pohledem přejíždí názvy titulů na hřbetech knih. Některé vypadají dost staře, což vzhledem k místu, kde se nachází, moc nesedí. Spíš by je čekal v antikvariátu. Prsty přejíždí po vazbách a ten pocit je až překvapivě příjemný a uklidňující.