Anup

8

Zvědavě si prohlíží zamračenou tvář. Už je to několik minut a on očividně přemýšlí nad něčím, co ho trápí. Jinak už by si jejího pohledu dávno všiml. Rozhodne se toho ještě chvíli využít k tomu, aby si ho prohlédla. Vráska, která se mu vytvořila mezi tmavým obočím jen doplňovala jeho vzhled, který ji fascinoval od první chvíle, co ho uviděla. Nedokázala to vysvětlit, ale něco na něm bylo. Něco, co její mysl nutilo přemýšlet nad věcmi, kterými se zaobírala naposledy jako dítě. Milovala historii a mytologii. Vyrůstala v rodině, kde všichni žili příběhy s bohy, kteří byli napůl zvířata. Byl to celý její svět. Dědečkovu smrtí se tato nit přetrhla. Nedokázala se k tomu vrátit, protože jí to vše připomínalo lidi, o které přišla.

A teď si zase připadá jako dítě, které tajně vytváří svůj vlastní svět plný bohů, kouzel a magie. Vzpomíná si, jak na prvním stupni měli udělat projekt o tom, co by chtěli dělat jako dospělí a spolužáci se strašně smáli, když začala nadšeně mluvit o tom, že chce být jedna z egyptských bohů. Učitelka to tehdy přešla, když viděla, jak její nadšení ostatní zašlapávají do země. V tomhle ohledu byla vždy jiná než ostatní. Nikdo ji nechápal a nikdy neměla žádné pořádné kamarády. Také proto se tolik věnovala knihám a kreslení. Mohla se tak alespoň částečně realizovat aniž by se jí kdokoliv vysmíval. Byla uzavřená a své pocity a myšlenky si nechávala pro sebe.

A pak se objevil on. Záhadný muž, který je sdílný asi jako ona a přísahala by, že minimálně polovinu společně stráveného času promlčí. Nevadilo jí to. Stačilo, že není sama. Jen vědomí že je někdo stejný blázen do historie jako ona stačilo k tomu, aby se cítila lépe. Skoro jako kdysi s dědečkem. Ale i tak se neodvážila s ním mluvit úplně otevřeně. Pochyby, jestli by se jí nesmál, nebo ji neměl za blázna, byly až příliš silné. Strach vždy zadupal sebemenší pokus povylézt ze své vlastní bezpečné pyramidy ven na světlo. Ne. Nehodlala riskovat ztrátu jediného člověka, který se po letech objevil a hned neutekl.

Podívá se na tablet v rukách a povzdechne si. Měla by s tím přestat. Projede galerii kreseb a spočítá ty, na kterých je Anubis. Zná ho pár týdnů a kdokoliv nezaujatý by řekl, že je jím posedlá. Napočítá devět náčrtů. Jen v tabletu. Ani nechce vědět, kolik jich má doma na papíře. Je pro ni záhada. A její bujná představivost ji neustále nutí přemýšlet nad tím, kdo to vlastně je? Když jí řekl, jak se jmenuje, myslela si, že si dělá legraci. Vážně by někdo dal svým dětem jména po bozích? Co za blázny to musí být? Vedle toho už si tak divná nepřipadala.
Pravdou ale bylo, že to jméno k němu pasovalo. Bylo výjimečné stejně jako on. Nikdy neviděla tak černé, uhrančivé oči. Jakoby snad viděly víc, než obyčejný člověk. A jeho vlasy se na slunci leskly, a přesto by dala ruku do ohně za to, že světlo spíš pohlcují než odráží. A nebo je prostě prostě jen blázen, který se snaží mermomocí vidět věci, které neexistují a které by vyvrátily fakt, že je divná.

„Na víkend budu mimo město, takže se uvidíme až v pondělí?” Otočí se jejím směrem a na zlomek vteřiny zachytí její nespokojený výraz, než zamrká a nasadí ten neutrální.
„Dobře, stejně musím dohnat nějaké resty,” podívá se na hodinky, „musím jít. Tak v pondělí.” Jeho odpověď téměř ani neslyší. Stále bloumá ve svých myšlenkách.
„Tak v pondělí,” zamračeně ji sleduje jak odchází. Nesnáší, když neví, co se děje a její myšlenkové pochody jsou jedna velká záhada stejně jako ona samotná. Ještě hodnou dobu sedí pod stromem a pozoruje vyprazdňující se park a teprve když se začne stmívat, zamíří k bytu. Mohl by se přemístit, ale co by pak dělal se vším tím časem?
Tenhle víkend ho straší už rok. Stejně jako loni a každý rok před tím.

Nesnášel tuhle ‘rodinnou sešlost’. Nenapadá ho, jak jinak to nazvat. Letos si dal předsevzetí, že zkusí mezi ostatními zapátrat, jestli nezaznamenali nějaké změny. Už ho unavuje se točit v kruhu jako pes, běhající za vlastním ocasem. Nebo spíš vlk. Připadá si jako ubožák. Jak se může považovat za boha, když nedokáže ovlivnit vlastní řemeslo?! Odmítá se vzdát. Tímhle víkendem se všechno změní. Musí. Takhle to dál nejde.

***

V zrcadle zkontroluje své vzezření a sám pro sebe se pousměje. Už je to dlouho, co si tohle všechno na sebe oblékl. Všechny ty zlaté náramky, řetězy, nárameníky. Běžně nosil jen zlomek toho všeho, ale mezi ostatní bohy bez nich nemohl. Teda ano, mohl, ale nehodlal být za idiota, který se jednou za rok nehodí do gala. Do své vlastní pravé podoby se vším všudy, tak jako za dávných časů. Ať tak či tak, tohle byla společenská akce a určitá úroveň se od hostů očekávala.
Jakmile se přiblíží začátek, přemístí se do Heliopolis na náměstí vedle fontány. Voda tiše šumí a zapadající slunce, které v lidském světle dávno zapadlo, tlumeně osvětluje kruhové sloupy stojící ve stejném tvaru jako je celé prostranství. Mezi nimi se nachází vstupy do některých podniků a domů a některé vedou do dalších ulic. Nejširší z nich jsou postupně se zvedající schody, vedoucí do domu samotného hostitele, boha Re. Nad vysokou stavbou ve tvaru pyramidy mizí sluneční kotouč.

Spěšně vyjde po schodech a vmísí se do davu. I kdyby nebyl bůh a nepoznal kdo je host a kdo domácí, na jejich zevnějšku to bylo poznat. Bohové zde procházeli ve svých pravých podobách a hosté na sobě měli něco jako kostýmy. Nikdy nechápal, podle čeho Re hosty vybírá. Věděl jen, že dostanou pozvánku s instrukcemi, že se jedná o maškarní bál na motivy starověkého Egypta. Při vstupu každý z hostů dostane přípitek, který obsahuje tekutinu, která zajistí, že jim to všechno přijde normální, budou se cítit uvolněně a hlavně nebudou klást otázky. Většina také ráno vše zapomene.

Prochází osvětlenou chodbou k hlavnímu sálu a snaží se ignorovat překvapené pohledy lidských návštěvníků. Moc dobře ví, že za pár hodin nápoj začne působit.
„Aethernouri,” formální oslovení ho přinutí zastavit se. Chápe, proč je vhodné, aby se chovali, jako kdyby se rok neviděli.
„Horusi,” otočí se ke svému bratrovi, aby ho pozdravil.
„Letos vypadáš jinak. Nezhubl jsi?” Jeho smysl pro humor vážně nechápe. Místo odpovědi jen pozvedne jedno obočí a chvíli na něj nehnutě zírá. Pak se Horus rozesměje a poplácá bratra po rameni. „Vůbec ses nezměnil. Užij si dnešek,” mrkne na něj a zmizí v davu. Tohle bude těžší noc, než si myslel. Sáhne po první sklenici, která mu přijde pod ruku a celou ji vypije. Bude to chtít hodně alkoholu.

Rozhlédne se po místnosti a zamíří k protější straně sálu, kde sám u stolu sedí jeden z jeho příbuzných. Posadí se na volnou židli.
„Anupe,” obrovská ptačí hlava se nepatrně pohne v náznaku pozdravu.
„Tothe.” Tahle formálnost mu přijde směšná, ale ostatní si na tom z nějakého důvodu zakládají. Toth je bůh moudrosti a písemnictví. Pokud se o tom, co se děje, někde píše, bude to vědět. Byl jeden z těch, kteří se rozhodli zůstat v Heliopolis a mezi lidi chodí výjimečně.
„Předpokládám, že sis nepřisedl jen ze slušnosti,” řekne a stále hledí před sebe. Anubis si ho prohlédne zkoumaným pohledem a přemýšlí nad možností, že o tom všem něco ví.
„Zaslechl jsem nějaké povídačky a nelíbí se mi. Nevíš, jestli se někde nepíše o tom, že by náš svět a řád měl být narušený?” Snažil se to hodně zevšeobecnit, ale jde to? V tu chvíli ho nic lepšího nenapadlo. Toth zamručí a zauvažuje. Po chvíli, kdy si je jistý svou odpovědi zatřese hlavou.
„Ne. O ničem takovém nevím. Pokud jsi něco takového zaslechl, jsou to výmysly. Pokud jsi to vyvodil z nějaké události, byla to jen náhoda.” Zní naprosto sebejistě. „Omluv mě,” během chvilky je u stolu sám. Trochu ho tím zaskočí, ale možnost, že by to doopravdy byla náhoda už nepřipadala v úvahu. Takže ani Toth mu nepomohl.
Vstane a zajde si pro další sklenku, tentokrát už si vybere to své. Temné zoufalství. Spokojeně upije a rozhodne se najít někoho dalšího, kdo by mu mohl pomoci.

„Anubisi?” Automaticky se otočí za hlasem a překvapeně zůstane hledět na stvoření před sebou. Žena má na sobě tmavé šaty podobného střihu, jako se kdysi nosily. Látka na pažích odhaluje tetování, které její téměř božský vzhled doplňují. Zlaté náramky na rukou i bosých nohou, mohutný náhrdelník v hlubokém výstřihu, to vše mu naprosto vyrazilo dech. A blankytně modré oči dokonale zvýrazněné výrazným černým líčením ho propalují a berou půdu pod nohama.
„Amony?”