Anup

1

„Ještě jednu," mávne na barmanku, kterou dnes není nikdo jiný než samotná majitelka tohohle podniku, Hathor. Ta s laškovným úsměvem nakloní hlavu s velkými rohy zdobenými zlatými kroužky a dolije mu plnou sklenici černé tekutiny, která se ve skle pomalu točí. Temné zoufalství. Tenhle druh pití zde pije málokdo.
„Dnes jsi nějaký přešlý. Kdybys chtěl rozptýlit, stačí říct," mrkne na něj a opře se o barovou linku tak, aby mu přímo před očima vystavila svůj napěchovaný dekolt.
Jako bohyni zábavy, požitkářství, hudby a sexu jí role majitelky a barmanky dokonale sedne. Její kyprá postava, temperament a fakt, že si je všech svých předností plně vědoma, z ní dělá - pro obyčejné smrtelníky - naprostou bohyni, takže dělá sama sobě čest. Jenže on není člověk, takže její kouzlo na něj neplatí.

Místo odpovědi se napije a svůj pohled nechá upřený do jejích zvířecích očí. Jeho postoj si vyloží jako nezájem, a tak se s chápavým přikývnutím napřímí a zastříhá kravskýma ušima, zdobenýma množstvím náušnic vyrovnaných v řadách s pravidelnými rozestupy.
„Tak když ne já, co třeba některá z mých dívek? Nějakou polobohyni, lidskou ženu, nebo snad muže?" Zkusí to ještě jednou. Anup jen s nezájmem zatřese hlavou.
„Ne, díky. Dnes nemám náladu na nic." Zamručí rozladěně do sklenice, kterou dopije a postaví na barovou linku dnem vzhůru až to zacinká.

Hathor si ho změří pohledem, mezitím co bere jednu z umytých sklenic a začne ji leštit utěrkou, kterou vytáhne zpoza zástěry uvázané kolem pasu.
„A má to něco společného s tím, že sem v tenhle den chodíš už pár let? Vždy bez nálady a vypiješ celou láhev, která mi tady rok leží otevřená?" Vysype na něj svou teorii, která je překvapivě pravdivá.

„Jestli ti tady vadím, klidně můžu zajít do jakéhokoliv baru ve městě. I když mi lidský alkohol nechutná, zírat na dno sklenky a odhánět dotěrné mouchy můžu kdekoliv," ušklíbne se na ni. Podle výrazu ve tváři se jí očividně poznámka o mouchách dotkla. Moc dobře si byl vědom, jak je na narážky na svou zvířecí část vysazená.
„Myslím, že sis před vstupem zapomněl ke sloupku přivázat toho čokla, co sebou taháš. Nebo mu aspoň dát nažrat, aby nedostal po čenichu," vrátí mu s notnou dávkou ironie. Neubrání se úsměvu, protože jemu tyhle slovní přestřelky a narážky vždy připadaly směšné.
„Asi bych měl jít. Dej mi tu flašku na cestu," pokyne rukou a když mu ji nevybíravě vrazí, vstane a otočí se k odchodu. Na tohle dnes vážně nemá náladu.

Jakmile se ocitne před podnikem, upije z téměř plné láhve a rozhlédne se kolem. Hathor měla pravdu, když říkala, že sem často nechodil. Tohle bylo místo, kde jste obyčejného smrtelníka potkali jen výjimečně jednou za rok. A to tehdy, když se konala slavnost, kterou pořádal Re. Jen tu jedinou noc smělo několik vybraných jedinců, kteří měli 'tu čest' se zúčastnit, spatřit město bohů. Zároveň to byl jediný den v roce, kdy se sešli všichni bohové. Většina, stejně jako Anubis, žila mezi lidmi, protože i když byli jako jedna rodina, po tak dlouhé době už vám někteří jedinci začnou lézt krkem a nemůžete je vystát.
Tentokrát je jeho návštěva o dost kratší, než posledně, ale stejně se za pár měsíců vrátí na slavnost. O to míň je mu teď líto, že odchází.

∆

Vstoupí do prázdného bytu a rozhlédne se kolem. Najednou se mu dovnitř nechce. Být sám v ponuré, tiché místnosti je to poslední místo, kde by dnes chtěl být. Přejde k oknu a zamyšleně se z něj zadívá na rušnou ulici pod sebou. Lidé spěchají sem a tam, nevědomí jeho přítomnosti ani svého osudu. Jak dlouho už takhle pozoruje smrtelníky? Tisíce let. A přesto ho stále fascinují svou pošetilostí i odvahou.

Náhle ho vyruší zaklepání na dveře. Překvapeně se otočí - nikdo by ho tady neměl rušit. Ve dveřích stojí žena s kočičí hlavou.
"Bastet," vydechne překvapeně. "Nouri thaea oma?" Bohyně koček a ochrany domova se na něj usměje.
"Nemůžu navštívit starého přítele?" Anubis si ji podezřívavě změří pohledem.
"Jistě můžeš. Ale obvykle to neděláš bez důvodu." Bastet se zasměje a vstoupí do místnosti. Všiml si, jak elegantně se pohybuje. S grácií skutečné kočky. Vždy ho fascinovalo, jak dokáže být zároveň nevinná i svůdná.

"Máš pravdu," přizná. "Přišla jsem tě varovat. Ve městě bohů se něco chystá. Cítím to."
"Co přesně?" Zamračí se.
"Nevím jistě. Ale slyšela jsem zvěsti o sporu mezi Reem a Usirem. Prý se nemohou shodnout na tom, kdo by měl vládnout podsvětí."
"To je nesmysl," namítne Anubis, "Usir je králem podsvětí odjakživa. Proč by to Re chtěl měnit?" Bastet pokrčí rameny.
"Kdo ví? Možná se mu nelíbí, jak Usir vládne. Nebo chce víc moci. V každém případě to může způsobit problémy." Anubis si povzdechne. Spory mezi bohy nikdy nevěstily nic dobrého. Vždy to odnesli smrtelníci.
"Děkuji za varování," řekne nakonec. "Budu na to myslet." Bastet přikýne a otočí se k odchodu. Ve dveřích se však zastaví a ohlédne přes rameno.
"Unu nouri, Anubis. Lyr nouri oma eila." Než stačí odpovědět, je pryč.

Anubis se zamyšleně zadívá na místo, kde stála. Bastet se o něj nikdy dřív nebála. Co se to děje? S povzdechem se vrátí k oknu. Město pod ním žilo dál svým životem, nevědomé hrozícího nebezpečí. Anubis se zachmuří. Bude muset být ve střehu. Kdo ví, co všechno se ještě stane?
Z přemýšlení ho vytrhne již dobře známý zvuk telefonu a jemu se uleví. Nebude tady muset zůstat. Pohlédne na obrazovku a jakmile zná adresu, zmizí.

Hlučná křižovatka uprostřed města je jako stvořená pro výkon jeho povolání. Spěchající neopatrní chodci a netrpěliví řidiči jsou doslova vražedná kombinace. Je jen otázka času, kdy někomu ujedou nervy, pořádně se nerozhédne, nebo se prostě rozhodne ignorovat světelné signalizace udávající řád provozu.
Během krátké doby, kdy klidně, bez hnutí stojí u přechodu, ucítí ten dobře známý pocit smrti. Blíží se. Přestože nezná jméno, ví, že jeho příští zákazník už jde a stále se blíží.

Na semaforu pro chodce se rozsvítí červený panáček a jen několik odvážlivců ještě spěšně běží přes silnici.
„Ne, nebudu jim tolerovat žádné zpoždění!" Zaslechne rozhořčený hlas muže prodírajícího se kolem prvních lidí na okraji silnice. Spěšně se rozhlédne a aniž by zastavil, vkročí do silnice. Ozve se klakson a brzdy auta, které se snaží na poslední chvíli zabrzdit.
Tobě by se teď zpoždění hodilo. Napadne ho, když je jasné, že reflexy chodce ani řidiče nemají šanci zabránit srážce.

„Hej! Dávejte pozor!" Anupovi zmrzne úsměv na tváři, když se z davu vynoří paže, která nepozorného chodce strhne zpět na chodník těsně před tím, než kolem s hlukem projede auto.
„Zbláznil jste se? Vždyť už dávno byla červená?" Drobná žena muže peskuje, jakoby byl její nevychované dítě. Ten je tak vyděšený, že se zmůže jen na koktavé díky a zmizí v davu.

Anubis je naprosto šokován, když pocit blížící se smrti náhle zmizí. Co se to sakra stalo? Zvrat událostí ho naprosto rozhodil, a tak stojí a prohlíží si ženu, která ještě chvíli hledí za tím, komu právě zachránila život, a nechápavě kroutí hlavou, než se otočí, aby se podívala na světelný ukazatel na druhé straně silnice. Je mladá, s vlasy střiženými vzadu těsně pod krkem, částečně odhalující tetování a vepředu sahající až na klíční kosti, které vlivem nečekaného prudkého pohybu spočívají na hrudi a částečně zakrývají obličej, než je jedním pohybem usměrní za ucho.
I když se dav na signál rozejde a ona mu po chvíli zmizí z dohledu, stále stojí jako kůl v plotě. Naprosto zmatený.
Kdo to u všech bohů byl?! A jak se jí mohlo podařit odvrátit smrt?

Nouri thaea oma? (Co tě sem přivádí?)
Unu nouri, Anubis. Lyr nouri oma eila. (Dávej na sebe pozor, Anubisi. Mám o tebe strach.)