Anup

4

„Zatraceně," zavře knihu a nespokojeně probodne pohledem desky. Přečetl ji už čtyřikrát a stejně nenašel nic, co by mu pomohlo. Za ty roky úplně zapomněl, jak dobrý spisovatel Kendricson byl. Jeho příběhy, které mnohdy připomínaly spíš pohádky, místy odrážely skutečné povahové rysy a vlastnosti daných bohů. I jeho vlastní popis byl v některých částech pravdivý.
Nikdy ho nezajímaly životy obyčejných lidí. Proč taky? Vídal tolik smrti,  že se to pro něj stalo každodenním chlebem. Ano, byly zde i výjimky jako profesor Kendricson, ale to byl jeden za celé tisíciletí.
Anup byl vždy uzavřený samotář. Nesnášel vtíraly, egocentriky a také ty, kteří si o sobě mysleli, že ví všechno nejlíp. Vlastně každého, kdo byť jen vzdáleně připomínal jeho bratra Horuse.

Do téhle knihy vkládal své největší naděje. Možná i proto, že to byla poslední možnost, která ho napadla. Teď vyčerpal všechny a je pořád na začátku, což ho pořádně štve. Co měl teď dělat? Předstírat, že to byla náhoda? Že všechno, co se od toho okamžiku stalo, nemá žádný důvod?
Nalistuje stranu s věnováním a znovu si ho přečte:
Mé milované vnučce. Nilské hvězdě, která mi určuje směr. Díky, že jsi vysvitla právě v mém životě.
Pravděpodobně to bude zbytečné, ale už nemá co ztratit.

Nilská hvězda. Eila Nouros. Tu profesor zmiňuje v jednom příběhu, ve kterém se bohyně Maat rozhodla lidem dát řád a zmírnit chaos na zemi. Na obloze stvořila hvězdu tak jasnou, že se stala pro smrtelníky jedním z nejdůležitějších orientačních bodů. Vzhledem k jejímu umístění, kdy zářila nad místem, odkud tekl Nil, byla významná pro obchodníky plavící se po řece.
Postupem času lidé o hvězdě začali vyprávět příběhy. Hlavně o tom, jak jednou za rok na pár vteřin červeně zabliká.
Podle některých pověstí proto, že dává bohyně někomu na zemi znamení. Nakonec legendu začali rozšiřovat o teorie, které byly jedna méně pravděpodobná než druhá.

Anup znal Maat, takže věděl, jak jsou ty teorie směšné. Je jedna z mála, možná jediná, kdo na lidi nezanevřel. Kdo je celá tisíciletí vidí stejně. Vždy byla dost uzavřená a samotářská. Nikdo pořádně nevěděl, co se jí honí hlavou. Právem byla bohyní harmonie, pořádku a spravedlnosti. Byla moudrá. Věděla co říct, aby druhé uklidnila, řekla jim co potřebují slyšet a sjednala tím pořádek.
Už dlouho ji nikdo neviděl a pár let nebyla ani na každoroční sešlosti.

Ze vzpomínek a přemýšlení ho vytrhne zvuk telefonu. Další práce. Aspoň na chvíli zapomene na ten chaos. Přečte si adresu a bezděky mu myslí prolétne poznámka, že je to jen pár bloků od toho podivného knihkupectví.
Zatřese hlavou, aby ji přinutil se soustředit a během vteřiny stojí na chodbě v poměrně velkém domě. Ze vzdálené místnosti je slyšet hluk. Pocit blízké smrti sílí a tak zamíří dozadu, kde už na něj čeká jeho příští klient.

Stará žena, která má už svůj věk, prostírá na stůl, a následně na něj odnáší dva talíře. Ruce se jí třesou až se diví, že jídlo není všude kolem. V okamžiku, kdy ho to napadne, jí talíře vypadnou z rukou. Místnost naplní zvuk tříštícího se porcelánu a během sekundy je vše jinak. Žena leží bez hnutí na zemi a kolem jsou rozházené střepy a jídlo.
V dalším okamžiku stojí vedle něj a oba chvíli hledí na mrtvé tělo, jakoby to byl nějaký pohřební obřad. Ve skutečnosti jí však dává čas vše vstřebat.

„Paní Dawisonová? Je všechno v pořádku?" Zazní ve dveřích, pravděpodobně z patra. Když dotyčný nedostane odpověď, zvuk kroků sbíhajících ze schodů napovídá, že bude následovat přinejmenším zděšení.
„Oh, zlato," žena smutně zatřese hlavou a obrátí svůj zrak ke dveřím, „tohle jsi vidět neměla." Anubis pohlédne stejným směrem v okamžiku, kdy do místnosti vstoupí nečekaný host. Oči se mu rozšíří úžasem a překvapením. Tohle už není možné.