Anup

7

„No to se podívejme,” Anubis sebou trhne, když se těsně za ním ozve pobavený hlas. Střelí pohledem k Amony, která jako obvykle sedí pár metrů vedle něj, ale dál se věnuje kreslení. Otočí se za sebe a nepřekvapí ho, když neuvidí člověka, ale napůl zvíře. Ostražité sokolí oči si prohlíží soustředěnou ženu, než se tázavě podívá na svého bratra. „A že ses nepochlubil,” neodpustí si.
„Co tady děláš?” zašeptá co nejtišeji, aby je neslyšela, ale i tak po ní střelí pohledem, jestli o nečekané návštěvě opravdu neví.
„Jako vážně?” zasměje se na celé kolo Horus, „chtěl jsem se zeptat, jestli je něco nového, ale jak vidím, tak je moje otázka zbytečná.” Anubis si povzdechne. Tohle jednou muselo přijít. Nemohl čekat, že s ní bude trávit tolik času a nikdo si toho nevšimne. Obzvlášť u něj to bylo až podezřelé. Skloní pohled ke knize, aby to vypadalo že čte.
„Nemohl jsi přijít ke mně domů?” sykne podrážděně.
„Tam jsem čekal několik hodin, než jsem to vzdal a poslal své oči, aby tě našly.” Jako na znamení se z vedlejšího stromu ozve hned několik různých ptáků současně, jakoby se chtěli pochlubit. „Popravdě jsem jim nevěřil, když mi tvrdili, že jsi s lidskou ženou. Ale teď už mě to ani nepřekvapuje,” poplácá ho po rameni, a působí to od něj jako pochvala.

„Ani se neptám proč, protože odpověď znám,” ušklíbne se, „je to přeci sakra hezká ženská,” napodobí bratrovu řeč a pak převrátí oči.
„To tedy je,” Horus vstane a přejde k ní, aby si zblízka prohlédl kresbu, kterou dokončuje, „a taky dost nadaná,” povytáhne obočí. Amony se ošije a nejistě otočí hlavu. Anupovi na okamžik uvázne dech k hrdle, když jen z pár centimetrů hledí přímo na Horuse, který je jejím pohybem překvapený úplně stejně. Trvá to jen pár vteřin. Asi. Nedokáže to určit přesně. Nakonec zamrká a jakoby se probrala z tranzu. Nejistě zastrčí vlasy za ucho a otočí se zpět.
„V pořádku?” Anubis přimhouří oči, jakmile se jejich pohledy setkají. Pokusí se o úsměv, ale je poznat, že si tím sama není jistá.
„Jasně, jen jsem měla divný pocit,” pokrčí rameny a znovu věnuje svou pozornost kreslení. Horus se na něj tázavě otočí.
„Co to sakra mělo být?” Anubis neodpoví, jen svraští čelo. Moc dobře ví, jak se cítí. Tohle zažil také.
„Nevím, ale nejsi první, na koho tak reaguje.” Byla to další záhada a nevyřešená otázka na seznamu. Jak je možné, že cítila jejich přítomnost, přestože je neviděla?
„Jako vážně? A to jsi mi chtěl říct kdy?” Podrážděně se k němu vrátí, aby mohl mluvit tišeji.
„Nevím. Asi jsem doufal, že to byla náhoda,” přizná popravdě. Tím by si ulehčil od další záhady.
„Aethys-lumina oma!” Zahromuje Horus, ale neříká už nic. Nechce své myšlenky říkat nahlas. Ne teď, protože by to znamenalo, že se opět pohádají. Anubis sice byl chytrý, ale s tím, co se tady děje žádné zkušenosti nemá. A on nechce být ten, kdo to řekne nahlas. Měl by na to přijít sám, protože až si to uvědomí, bude se s tím muset nejdřív vypořádat ve své hlavě. A to pro něj nebude lehké.

Ani jeden si nevšiml, že Amony hodnou chvíli sleduje ženu sedící u stolu, než se zvedne, odloží všechny věci a zamíří k ní. Vypadala zlomeně a přestože se snažila skrýt slzy a vzlyky, které pláč doprovázely, Amony její bolest vycítila. Jakmile se posadí na židli naproti, rozrušená žena si spěšně otře tváře, po kterých stékají slzy.
„Co chcete?” zeptá se vzlykavě. Amony se soucitně pousměje a nakloní nad stůl.
„Nebuďte smutná,” utěšuje ji.
„Nic o mně nevíte. Ani co se mi stalo,” zatřese hlavou blondýnka. Amony se ale nenechá odbýt. Vztáhne ruce a položí je na ty její, svírající mokrý kapesník.
„Chcete si promluvit?” Žena překvapeně pohlédne na ruce a pak vzhlédne do tváře, která je naprosto klidná a povzbudivě se usmívá. Chvíli váhá, ale nakonec si povzdechne a ramena poklesnou o něco níž.
„Dnes přijdu o dceru,” začne nejistě, „můj bývalý muž. Roky mě mlátil a já to trpěla. Dokud nechal Molly být, neudělala jsem nic. Teprve když ji poprvé uhodil jsem si uvědomila, že to byla jen otázka času a už dávno jsme měly být pryč. Jenomže i po podání trestního oznámení nebyly důkazy. A Paul má konexe. U soudu ze mě udělal alkoholičku a matku, co se nestará o vlastní dítě. Dnes má soud rozhodnout a já s ním nedokážu být v jedné místnosti. Vím, že ji dají do péče jemu a nedokázala bych se jí pak podívat do očí a sledovat, jak s ním odchází,” proudy slz se opět spustí. Amony ji pomalu hladí po hřbetech rukou a pozorně poslouchá každé slovo.
„Nikdo neví líp než vy a Molly, jaká jste matka. A nezmění na tom nic ani soudce. Nenechte si nic namluvit. Už to, že jste se rozhodla to skončit ukazuje, jak vám na ní záleží.”
„Měla jsem to čekat. Měla jsem odejít daleko dřív. Ušetřit ji toho všeho, čím si musela projít.” Amony se vřele usměje.
„Nemůžete se vinit za činy ostatních. Nikdo není dokonalý. Jsme lidi a děláme chyby. Uvidíte, že to dopadne dobře. Kdy má být soud?” Žena se podívá na hodinky.
„Začal před pěti minutami. Advokát mi má volat hned jak skončí.” Bylo na ní vidět, jak je nervózní.
„Dobře. Chcete abych počkala s vámi?” Ženě se viditelně uleví. Lehce se pousměje a přikývne.
„Jestli vám to nevadí,” Amony se doširoka usměje a stiskne třesoucí se ruce o něco pevněji.
„Jistě že ne. Jinak bych se ani neptala.”
Netrvá dlouho, než se ozve telefon ležící na stole. Žena naproti Amony sebou trhne a nervózně poposedne. Pohlédne na neznámou společnici, která odhodlaně přikývne a tak jej zvedne.

„Ehm… Amony?” Anupovi trvalo, než se přestal naplno věnovat dohadování s Horusem a uvědomil si, že zmizela. Vůbec nechápal, co tam dělá. Mezi tím, co žena mluvila s právníkem, mu v rychlosti vysvětlila, o co se jedná.
Žena si nervózně kouše nehty, poslouchá hlas v telefonu a pohledem těká mezi oběma cizinci naproti sobě. Pak se prudce nadechne a ruka jí z úst klesne na stůl. Oči se opět zalijí slzami a na okamžik pevně stiskne víčka.
„Dobře, děkuji. Hned vyrážím.” Položí telefon na stůl a chvíli na něj zírá.
„Tak co?” Zeptá se nakonec Amony.
„Oni… Já… Nechápu to,” zatřese hlavou a zmateně k ní vzhlédne,  „soudce svěřil Molly do výhradní péče mně. Bez možnosti odvolání.” Amony se usměje, jakoby rozsudek znala dopředu.
„Tak vidíte. Utíkejte za ní.” Vstanou a žena ji dlouze obejme.
„Děkuju. Nevím, co jste udělala, ale budu vám do smrti vděčná.”
„Jen mi slibte, že si nikdy nebudete vyčítat věci, které nemůžete ovlivnit. Molly má obrovské štěstí, že má matku jako jste vy.” Ještě jednou jí poděkuje a pak oba sledují jak rychlým krokem odchází.

„Jak jste věděla, že ji dostane do péče?” Anubis zamračeně otočí pohled k usměvavé ženě vedle sebe. Jen pokrčí rameny a vrátí se zpět k místu, kde nechala své věci.
„Nevěděla. Jen jsem si to přála. Každé dítě si zaslouží mít matku,” přestože se snažila zakrýt smutek, všiml si toho. Anubis se opatrně podívá na Horuse, stále sedícího vedle něj.
„Tak tohle je čím dál divnější. Ta ženská je větší záhada, než jsem si myslel,” zabručí a po dlouhých desetiletích se oba bratři na něčem shodnou. To mu nahání snad ještě větší strach, než Amony samotná.

Aethys-lumina oma! (U všech sluncí!)