Anup

9

„Co... co tady děláš?" Amony k němu přejde a jeho osobním prostorem zavane jemný vánek, který přišel s ní společně se známou vůní květin, kávy a něčeho, to mu z nějakého důvodu evokovalo jednu část z cesty do říše mrtvých. Tu s loukou snových květin, ze kterých vycházela magická vůně, která zesnulým připomínala jejich nejkrásnější okamžiky.
„Ve schránce jsem našla pozvánku. Nejdřív jsem si myslela, že je to omyl, ale na obálce byla má adresa a dokonce mě vyzvedlo auto," zkoumavě si ho prohlédne, než pokračuje, „musím říct, že jsem tě málem nepoznala."
„A co mě prozradilo?" žena před ním sklopí pohled ke svým rukám, ve kterých drží sklenici se zbytkem přípitku, který se podával všem smrtelníkům.
„Bylo to víc věcí. V první řadě ten kostým. Za koho jiného bys šel? Potom to byl výraz, jako bys trpěl a taky že se všem vyhýbáš." Jeho samotného překvapí, že má vlastně pravdu. Ostatní kolem se dobře baví, postávají v hloučcích nebo tančí a není zde nikdo, kdo by vypadal znechuceně a otráveně, že musel přijít. Teda až na něj. „Moc ti to sluší," dodá a přiloží k ústům sklenici, aby dopila zbytek obsahu a zakryla tím rozpaky a červeň tváří, které si i přes to všiml.
I když mu to přišlo směšné, s překvapením zjistil, že ho její kompliment potěšil.
„Díky. Ty taky vypadáš..." nervózně polkne, když pohledem klouže po šatech, odhalených pažích a tetováních. Nedokáže najít slovo, které vy přesně vyjádřilo to, jak vypadá. „Nádherně." Nervózně si odkašle a ošije se, což ji pobaví. Usměje se a červeň ve tvářích ještě o pár odstínů ztmavne.

„Netipovala bych tě na milovníka maškarních plesů," změní téma, za což je vděčný.
„To rozhodně nejsem. Tohle je spíš povinná každoroční rodinná sešlost." Hlasitý smích upoutá pozornost několika hostů stojících v bezprostřední blízkosti.
„Promiň," Amony se snaží smích potlačit, ale jeho prvotní zmatený výraz způsobí další hlasitý záchvat. Vážně by s tím měl už něco dělat. Proč je tak těžké se v její přítomnosti kontrolovat? „Ještě nikdy jsem nepotkala takového podivína jako jsi ty. V dobrém slova smyslu, samozžejmně. Donedávna jsme byla přesvědčená, že není žádný větší blázen do egyptské mytologie, ale ty mě hravě trumfneš. A ten kostým vypadá neskutečně! Můžu si sáhnout?" Anup zaskočeně zamrká a než se stihne vzpamatovat, ucítí nejistý dotek na krku.
„Páni," vydechne překvapeně a přejede po krku až na líc a čenich, „vážně bych přísahala, že je to skutečné. Muselo stát majlant něco takového vyrobit," konečky prstů opíše zlaté ozdoby nad očima a vyjede až mezi uši, při čemž se musí postavit na špičky, aby měla alespoň nějakou šanci. To není potřeba, protože jeho zvířecí část automaticky skloní hlavu, spokojeně zavrní a přivře oči. Amony se pousměje a podrbe ho, jakoby to byl ochočený domácí pudl.

Odněkud se ozve hlasitá hudba a všichni otočí své pohledy ke schodům, které osvítí jasný proud světla. Po nich schází ten, kterého vidí snad nejmíň raději ze všech. S výjimkou Horuse. Re se jako obvykle naparuje a oblékl si své nejkýčovitější oblečení. Jeho sokolí hlava pyšně shlíží na všechny pod ním, jakoby mu patřili a nebyli nic víc než pouhý hmyz zavřený v jeho láhvi. Sluneční kotouč nad jeho hlavou zlatě září a ti, co jsou mu nejblíž, si musí zakrývat tvář rukou, aby se na něj vůbec mohli podívat.
„Vítejte, mí bratři a sestry," teatrálně zvedne rozpažené ruce, až má nutkání protočit oči. Vždycky si hrál na spasitele světa a přitom to byli lidé, komu by měl být za svou moc vděčný. Nebýt jich, všichni bohové by se dávno ztratili v čase. Jenže ne každý je ochoten to vidět a přiznat. „A samozřejmě vítáme i naše hosty z řad smrtelníků."

Nemůže si pomoct a pohlédne na Amony. S pootevřenými ústy na něj hledí a její bleděmodré oči jsou rozšířeny úžasem. Z nepochopitelného důvodu pocítí něco, co už dlouhá desetiletí nepoznal. Žárlivost.
Vážně? Na co přesně žárlí? Na toho egocentrického, sobeckého, narcistického vola, který se o sebe stará víc, než kdejaká žena? Je to směšné. Jenže co když... Ne. Tuhle myšlenku si vůbec nesmí připouštět. To se nestane. Nedopustí to.
Podívá se na Rea s tím samolibým úsměvem, ze kterého se mu chce zvracet a odhodlaně se napřímí. Ji nedostane. I kdyby ji odsud měl vlastnoručně odtáhnout. Nedovolí vzít mu jediného člověka za celé věky, se kterým si rozumí.
„...A teď už se nenechte rušit v zábavě." Znovu začne hrát hudba a Re sejde mezi hosty.

„Nedáš si něco k pití?" Potřebuje se napít. Re je snad ještě otravnější než Horus a to si myslel, že nikdo horší už není.
„Jasně." Bok po boku zamíří k baru on si objedná své černé zoufalství.
„Dám si totéž," řekne nadšeně.
„To asi není dobrý nápad," pokusí se jí tohle špatné rozhodnutí rozmluvit.
„Proč?" Co na to teď říct? Jen jedna sklenka tě totálně odrovná a já potřebuju, abys byla, v rámci možností při smyslech? To ani náhodou. Tím b vyvolal jen další otázky, na které odpovídat rozhodně nechce.
„Jsi zvyklá pít?" Zkusí první věc, která ho napadne. Na okamžik se zamyslí.
„To záleží. Bez problému zvládnu tak tři, čtyři sklenky vína, než je začnu cítit v hlavě." Neskutečně se mu uleví.
„Tak z tohohle by ti stačil jeden lok a neudržela by ses na nohou."
„A ty máš už druhou? Něco jsi mi zapomněl říct?" Povytáhne obočí a zkoumavě si ho prohlédne.
„Zapomněla jsi? Nejsem člověk." Není to zrovna nejlepší argument, ale nic jiného ho nenapadlo. K jeho štěstí se jen pousměje a založí ruce na prsou.
„Dobře, tak výběr ty," navrhne nakonec. Kdyby to bylo jen na něm, rozhodně by vynechal alkohol, ale to mu neprojde a tak zvolí cestu nejmenšího odporu. Sice alkohol, ale jen minimum.
„Nebeské štěstí," řekne barmanovi, který před ně po chvíli postaví dvě sklenice. V jeho se točí tekutina černá jako noc, kdežto v její nebeský modrá.
„Není to špatné," připustí po prvním ochutnání. „Myslím, že s tebou chce mluvit strejda." Anubis se otočí směrem, kterým se dívá. Na okraji místnosti stojí Sutech a upřeně ho pozoruje.
„Omluvíš mě?" upije a zamíří k němu.

Amony si se zájmem prohlíží všechny bohy kteří jsou zde. Kromě Anubise, Rea a Sutecha zahlédne i bohyni zábavy Hathor, bohyni magie Isis, u vstupu ve zbroji ochranný bůh Sobek, boha moudrosti Toth, a dokonce zahlédla i Horuse se svou matkou Eset. Všechny masky byly dokonalé. Vypadaly tak realisticky! Proplétala se davem a popíjela jednu sklenku za druhou. Zkoušela různé koktejly, jejichž názvy byly občas až bizarní a směšné, jako Nářek mrtvých nebo Božské požehnání. Ani u jednoho z barmana nedostala, co do něj dává. Nakonec to bylo jedno. Výborné byly všechny a kombinace alkoholů uvolňovala její nervozitu a všechno se s ní čas od času zhouplo.
„Líbí se vám?" Trhne sebou, když si zblízka prohlíží jednu ze soch, lemující dlouhou chodbu, na níž postávající hosté, kteří si chtějí nerušeně povídat, protože v sále hraje hudba.
Zaskočeně zamrká, jakmile zvedne pohled a osvítí ji tlumená sluneční záře vycházející ze slunečního kotouče nad velkou sokolí hlavou.
„Samotný bůh Re."