Anup

6

Přestože jemu na čase nezáleží, nespokojeně zavře další z mnoha zaprášených, zatuchlých krabic. Naprosto promrhané desítky hodin, které strávil zavřený v kóji plné minulosti. Ale bylo to zbytečné úplně?
Vzhlédne k ženě sedící dva metry od něj. Spí. Ještě aby ne, je téměř jedna hodina v noci. Trvala na tom, že pokud bude mít čas, chce chodit s ním. Vypadala, že potřebuje zavzpomínat na roky, kdy nebývala sama. Jakoby si to celou dobu nechtěla připustit a bránila se tomu.

Stále pro něj byla záhadou. Polobůh není. Necítil z ní nic nadpozemského. Jenže kdo byli její rodiče? Mají v tom všem nějakou roli? Pohled mu sklouzne na hruď, pravidelně oddechující a nesoucí onen zlatý symbol. Právě ten vyvolává další nezodpověditelné otázky. Jak za ty týdny zjistil, žila sama. Po smrti bytné se vrátila do dědečkova domu, kam nevstoupila od doby, kdy o něj přišla.
Rekonstrukce ji očividně dost zaměstnávala, ale měl pocit, že ji baví vybírat barvy a vybavení, aby vše ladilo a byla spokojená. Dozvěděl se, že nemá žádné sourozence. Alespoň takové, o kterých by věděla. Byla dost introvertní, stejně jako on. Nejraději se zavírala právě v knihkupectví, nebo sedávala v parku a kreslila lidi kolem.

Dřív si myslel, jak je divný, když se lidí straní a je rád o samotě. Ale ona mu ukázala, že v tom není sám. Necítila vůči ostatním zášť ani nenávist. Jen prostě milovala samotu a ticho. Měl pocit, jakoby si připadala v jistém ohledu jiná než oni. Stejně jako se v jejich světě cítil on. Bylo to zvláštní. A nebo si možná jen přál, aby v tom nebyl sám.
Občas se přistihl, že mu ani nevadí čas, kdy nehledá odpovědi a je spokojený jen s její společností.
Nevadilo mu s ní hodiny sedět v parku a pročítat dokumenty, mezi tím co ona kreslila jednu kresbu za druhou. Vydrželi dlouhé minuty jen mlčky sedět vedle sebe. Jejich poslední návštěva ale byla jiná.

Nemohl si pomoct, ale něco bylo špatně. Uprostřed věty se zarazil a vzhlédl. Cítil něčí upřený pohled. Ale ať se snažil sebevíc, nikoho si nevšiml. Všichni vypadali obyčejně a nikdo o ně nejevil sebemenší zájem. Jenže i když je bůh, spoustu času tráví ve světě lidí, a tak se není čemu divit, že mezi všemi těmi lidmi, zvířaty a stromy přehlédl jedny ostražité oči skrývající se v koruně stromu téměř na opačné straně parku.
Nakonec se jeho pozornost vrátí k jednomu z mnoha ještě nepřečtených zápisníků. Bylo zajímavé, jak si po těch desetiletích oživoval přednášky profesora Kendricsona a sem tam si vybavil nějaký detail.

„Tak co? Našel jste něco?” Vytrhne ho z upřeného zírání do papíru Amony. Zamrká a uvědomí si, že vlastně vůbec nečetl. Jeho myšlenky se rozběhly všemi směry. Místo odpovědi zabručí a podrážděně zaklapne sešit.
Najednou si uvědomí, kolik času promrhal trávením času v historii. Za celé ty týdny se nestal ani jeden incident. Přestože si byl na začátku téměř jistý, že se nejedná o náhodu, nyní už o tom nebyl tak přesvědčen.
V kapse mu zazvoní telefon. A ještě než se na něj podívá, přesně ví, že jde o dalšího nebožáka, kterému vypršel čas.
„Musím jít," podá jí zápisník který schová.
„Máte práci?" zvědavě k němu vzhlédne.
„Bohužel," odpoví stroze.
„Co vlastně děláte?" Přesně tohle byla jedna z otázek, které od ní nikdy slyšet nechtěl. Neznal odpověď, kterou jí mohl říct.
Jen si povzdechne a s nezájmem pokrčí rameny.
„Řekněme, že pomáhám lidem vyrovnat se se smrtí.” Je to první věc, která ho napadá a není to tak úplně lež. Amony překvapeně pozvedne obočí. „Co?” přimhouří oči, jak se snaží zjistit, jestli jí to přijde vtipné, nebo ji totalit překvapilo.
„Nic, jen bych vás netypovala na psychologa. Jak se vlastně jmenujete?” Je to trapné, ptát se až po tolika týdnech, ale dřív ji to vůbec nenapadlo.
„Anubis,” jako obvykle to vypustí z pusy dřív, než se nad tím zamyslí a uvědomí si to až tehdy, když téměř vyprskne smíchy.
„Vaši rodiče mytologii milovali, co?”
„Tak nějak. Vlastně ji dost praktikovali. Pamatujete si toho muže v parku, jak jste mi dala vaši kresbu? To byl můj bratr.”
„Neříkejte, že se jmenuje Horus,” pokusí se potlačit další výbuch smíchu, ale když přikývne, zlomí se v pase a směje na celé kolo. Anupovi její reakce na tváři vykouzlí první vřelý úsměv za několik let.

***

„Kde je ta zatracená kočka?” Muž nervózně klepe dlouhou kovovou holí o podlahu, až se dutý zvuk nese rozlehlou, potemnělou místností.
„Ona přijde,” snaží se ho uklidnit jedna ze dvou žen sedících v křeslech. Uhladí své dlouhé černé vlasy a unaveně protáhne záda. Poslední ze čtveřice, ten nejnápadnější, přejde místnost a posadí se na vrcholku schodiště, ze kterého je dokonalý výhled kilometry daleko. To by za jiných okolností byla úchvatná podívaná. Jenomže kam jen oko dohledne není nic jiného než písek.
„Buďte trpělivý. Už jste jako oni,” zabručí si sám pro sebe a jeho mohutné zahnuté rohy se matně zalesknou. „Dočkáme se,” spokojeně se rozhlíží po pustině, „i oni se dočkají.”

Všichni se otočí, když se místností ozve tichý zvířecí zvuk. Konečně.
Ten netrpělivý přestane bouchat. Ladné, divoké zvíře pomalu prochází po chladné dlažbě. Měkké zvířecí tlapy tlumí jakýkoliv zvuk, který by jej prozrazoval.
„Aethernou oma,” podrážděně si poposedne dopředu, „nouri thaea unu?” Přejde hned k věci. Zvíře se lenivě posadí a téměř provokativně začne olizovat tlapy.
Obě ženy se na sebe podívají s potlačovaným úsměvem.

„Myslím, že jsem našla způsob, jak se ho zbavit,” spokojeně zapřede. Ten s rohy vstane a rozvážným krokem přejde těsně před ni. Na první pohled je z nich ten nejklidnější.
„Jsi si tím jistá?” Přimhouří obezřetně oči, přestože by si stejně jako všichni ostatní přítomní přál, aby to byla pravda.
„Sleduju ho už několik týdnů. Až příliš často se vídá s jednou smrtelnicí.” Místností se rozhostí ticho.
„Žije mezi lidmi celá staletí. Co je zvláštního na tom, že se s nimi přátelí?” Mohutné rohy se nepatrně nakloní na stranu. Šelma se lenivě protáhne, naprosto ignoruje fakt, že ji všichni upřeně sledují a čekají na nějaký přesvědčivý argument.
„Neznáte ho tak jako já,” zapřede, „nikdy se s lidmi nepřátelil. Tohle není jeho obvyklé chování. Vždy se držel stranou a mimo dění.” Všichni čtyři se na sebe podívají a přemýšlí, jestli to považovat za důvěryhodnou informaci.

Nakonec se ozve opět ten rohatý.
„Dejme tomu, že máš pravdu,” přejde po místnosti k velkým přesýpacím hodinám, „ale abychom si byli jistí, ještě to ověříme.” Zamyšleně si promne bradu a na zachmuřené tváři se postupně usadí ďábelský úsměv. „A už i vím jak. Nouri, aethys-unu,” otočí se na šelmu, stále sedící na stejném místě, „thaea ona-shaka.” Kočka zapřede a vydá zvuk, který má být souhlas. Lenivě se zvedne a během chvilky jsou opět sami.

„Myslíš si, že má pravdu?” Ozve se ten s holí, která se mu teď točí v ruce, jak usilovně přemýšlí. Rohatý zabručí a s rukama za zády zírá na padající písek, jako to dělává většinu času.
„Uvidíme. Musíme si být jistí. Sebemenší přešlap nás bude stát všechno.” Tichý, vyrovnaný hlas se nese místností. Žena, která dosud jen seděla si povzdechne a znuděně položí své nohy do klína své společnici.
„Závidím jí. Taky bych se pobavila. Je tu příšerná nuda.” Na to nikdo nic neřekne. Znají ji až příliš dobře. Její impulzivní, bouřlivá povaha se jen těžce krotila.
„Dočkáš se,” usměje se na ni spolusedící, „představ si, jaká to pak bude párty,” v očích jí zajiskří. Jakoby ji svým nadšením nakazila. Usměje se a skousne si ret.
„Aethernou oma thaea-nouri aethys-aeon.”

Aethernou oma, nouri thaea uni? (No konečně, co jsi zjistila?)
Nouri, aethys-unu, thaea oma-shaka. (A ty, čtyřnohá, na to dohlédneš.)
Aethernou oma thaea-nouri aethys- aeon. (Bude to jízda všech věků.)