Anup

5

„Už jste ji stihl přečíst?” Amony od něj vezme knihu a přitiskne na svou hruď, jakoby to byl znovunalezený poklad.
„Několikrát,” přitaká a potlačí frustraci z faktu, že to bylo zbytečné. Amony na něj překvapeně povytáhne obočí až mu z nepochopitelného důvodu zacukají koutky a zvlní se v nepatrném a krátkém úsměvu. „Profesor Kendricson byl můj oblíbenec,” dodá a žena se zachmuří.
„To nechápu. Vždyť naposledy učil před více než čtyřiceti lety a to jste ještě nebyl na světě,” namítne. Za tohle by si nejraději nafackoval. Proč si nedává větší pozor na jazyk?
„Můj otec chodíval na jeho přednášky a uměl je zpaměti. Doma mi je pak vždy převyprávěl,” pokusí se zachránit situaci a když zamračený výraz na tváři před ním zmizí a objeví se lehký úsměv, uleví se mu.

„Povězte, proč vůbec pracujete tady?” Rozhlédne se po malém prostoru knihkupectví. Dnes to tady vypadá jinak. Skrze výkladní skříň dovnitř proniká sluneční světlo a vytváří na policích hřejivé stíny. Ty dodávají knihám kouzelnou až nadpozemskou auru. Najednou prostor nepůsobil dojmem, jakoby se zde zastavil čas, nebo na pár desetiletí někdo zapomněl otevřít.
Ve světle pomalu poletují částečky prachu. Vzduch kolem je hřejivý, prosycený vůní papíru, kůže a inkoust. Klouže pohledem po nejbližších regálech až se zastaví na tváři před sebou. Se zvláštním úsměvem se rozhlíží a nakonec pokrčí rameny.

„Vyrostla jsem tady. Knihy mi vždy dodávaly pocit bezpečí a dokázaly zodpovědět všechny mé otázky po tom, co dědeček zemřel. Je to můj druhý domov,” teprve teď k němu vzhlédne. Pod tíhou toho pohledu mu v jediném okamžiku na mysl vyvstane fakt, který byl tak čistý a jasný, jako letní nebe bez jediného mraku. Tohle nebyl konec. I když své odpovědi nedostal a nechápe důvod jejích činů, kterých si sama není a ani nemohla být vědoma, je to jen začátek.
Otázkou zůstává, jestli začátek něčeho nového, nebo konce. A jediný způsob, jak příště nebýt zaskočený, je držet se jí. Mít ji na očích. Aby zjistil příčinu, musí ke kořenům. Poznat ji. Jaká je. Její existence mu pak možná napoví. Teď musí vymyslet záminku, jak by se s ní mohl vídat a měl možnost tomu všemu přijít na kloub.

„A našel jste odpovědi na své otázky?” vytrhne ho z plánování. Zatřese hlavou, mezi tím, co se opět ozve pachuť nevědomí. „Kdyby jste měl desítky hodin času a je to pro vás tak důležité, mám poznámky ze všech dečkových přednášek,” pokrčí nejistě rameny. Překvapeně pozvedne obočí, když mu dojde, že by to mohlo být řešení obou jeho problémů.

„Vážně?” S úsměvem na něj přikývne.
„Ano. Schovával si snad všechno a bylo mi líto vyhodit celé roky jeho práce.” Znatelně posmutní a je vidět, jak vzpomínka na něj stále bolí.
„To bych moc rád.” Nálada se jí rázem zlepší a jakoby pookřála. Přikývne a otočí se ke stolu, kde na kus papíru něco napíše.
„Tady máte moje číslo. Dejte vědět, kdy by se vám to hodilo a můžete si přijít vybrat, co vás zajímá.” Vezme od ní lístek a na okamžik potlačí nutkání odpovědět, že klidně hned. Profesorovi záznamy byly až příliš lákavé a zjištění jejich existence z nepříjemného úkolu dělají neodolatelnou příležitost.
„Dobrá. Ozvu se,” řekne nakonec s potlačovaným nadšením a odejde. Další den si každou hodinu musí několikrát připomínat, že musí počkat, aby nevypadal tak natěšeně, jak se ve skutečnosti cítil. Dokonce ho tato vidina přiměla nemyslet na to hlavní.

Dva dny. Tak dlouho dokázal potlačovat nutkání vytočit číslo napsané na papíru, který několikrát denně vzal do rukou. Prozatím se mu znovu do cesty nepřipletla, ale to se mohlo kdykoliv změnit. Každé zazvonění telefonu teď sebou přinášelo nejistotu. Co když se jeho práce, kterou vykonává už po tisíciletí nadobro změnila? Co když teď bude odkázaný na náhodu a nebude mít jistotu, na kterou byl zvyklý? Nesnáší změny. A tahle přímo otřásla jeho světem a přinutila ho zabývat se tím lidským. 

Myslel si, že když se konečně dočká, bude nadšený, ale překvapivě cítil i vztek sám na sebe za to, že nevydržel déle. Mrzutě kráčí parkem s rukama v kapsách a zírá před sebe. Teprve v místě, kde se měli setkat zvedne pohled a přelétne osazenstvo rychlým pohledem. Nedělá mu žádný problém ji okamžitě poznat. Sedí u stromu a něco čmárá. Jako vždy. Je si stoprocentně jistý, že je to ona i přes to, že je k němu otočená téměř zády.

Pomalu dojde až k ní, kde se zastaví a zadívá se do jejího klína.
„Hm,” vydechne překvapeně, „tak na tohle bych vás rozhodně netypoval,” žena sebou trhne a polekaně zhasne obrazovku tabletu, na kterém měla věrohodnou podobiznu dvou postav sedících na dece několik metrů před ní.
„Proč?” otočí se na něj a než odpoví, posadí se vedle ní.
„Myslel jsem si, že jste v tomhle spíš staromódní typ. Papír a věci co píší. Ne moderní vymoženosti.” Amony zastrčí vlasy za ucho a skloní zrak k černé obrazovce.
„Kdysi ano. Ale tohle má také své kouzlo,” pokrčí rameny a než stihne opět něco namítnout, schová jej do tašky a vstane. „Můžeme?” Anup přikývne a dál neprovokuje.

Jdou mlčky až k jedné z kójí uprostřed obrovského komplexu, kam lidé ukládají věci, kterých se nechtějí vzdát. Stejně jako ona.Anubis stojí před skladovací kójí a cítí, jak mu srdce bije rychleji než obvykle. Je to zvláštní - jako bůh smrti by neměl pociťovat takové emoce. Ale tady byl nervózní jako školák před první schůzkou.
Amony otevře dveře a světlo odhalí roky nashromážděných vzpomínek. Anubis cítí vůni starého papíru, kůže a něčeho neidentifikovatelného, co může být jen pach času samotného.
„Tady to všechno je," řekne Amony tiše. „Celý dědečkův život." Anubis přikývne, neschopen slova. Vidí před sebou nejen fyzické předměty, ale i celou historii jednoho pozoruhodného člověka. Člověka, který se odvážil zkoumat tajemství bohů. „Můžete začít tady,"ukáže k zadnímu rohu, "Tohle jsou jeho zápisky z přednášek." Anubis přistoupí blíž a opatrně vytáhne jeden z bloků.
Otevře ho a na okamžik se zastaví čas. Před očima mu tančí  hieroglyfy a kresby staroegyptských bohů. Je tam i on sám, vyobrazený s hlavou šakala.
„Je to úžasné," vydechne. Amony se usměje.

„Dědeček byl posedlý detaily. Vždycky říkal, že pravda se skrývá v maličkostech." Anubis se pousměje nad pravdivostí těch slov. Kolikrát už viděl, jak se osud člověka změnil kvůli zdánlivě bezvýznamné drobnosti? „Můžete tady zůstat, jak dlouho budete chtít," řekne Amony. „Jen... prosím, buďte opatrný. Tohle jsou jediné věci, které mi po dědečkovi zbyly." Anubis k ní vzhléne a na okamžik se jejich pohledy setkají. V těch nejuhrančivějších očích vidí smutek, ale i odhodlání. Je silnější, než si myslel.
„Slibuji, že s nimi budu zacházet s největší úctou," řekne vážně. Amony přikývne a pak se zasměje.
„Víte, je to zvláštní. Mám pocit, jako bych vás znala celý život. Přitom jsme se potkali teprve před pár dny." Anubis cítí, jak mu po zádech přeběhl mráz. Je možné, že by ho nějak poznala? Že by tušila, kým doopravdy je?
„Asi to bude tím, že máme společný zájem," řekne rychle.
„Asi ano," souhlasně přikývne. „Tak pojďme na to," Anubis se posadí do křesla a podá jednu z krabic plných historie. Neví, co přesně hledá, ale je si jistý, že až to najde, pozná to. A možná, jen možná, najde odpovědi i na otázky, které si ještě ani nepoložil.