Anup

2

Anup sedí na lavičce a pozoruje své okolí. Je pozdní odpoledne a vzhledem k dnešnímu slunečnému počasí kolem prochází spousta lidí. Děti hrající si na pískovišti, mladí posedávající na lavičkách a pod stromy, lidé venčící psy.
Je zajímavé, jak se svět mění a lidé uvažují jinak. Kdysi se v parcích daly potkat větší skupiny. Dnes spíše menší hloučky podobně smýšlejících jedinců. Člověk se postupně uzavírá do sebe, odtrhává od společnosti a okolního světa. Vyměňuje vztahy s ostatními lidmi za zvířata, nebo platonické lásky a imaginární světy. Je skeptický a uzavřený. On sám měl dříve mezi lidmi pár přátel, pokud se to tak dalo říct. Bylo zajímavé sledovat lidský život z první řady od začátku až do samotného konce.

„Nenapadlo tě, po těch staletích, změnit vzhled?" Vytrhne ho z myšlenek pobavený hlas. Jen se ušklíbne a vzhlédne k muži, jež se zastavil vedle něj.
„Proč? Abych vypadal jako ty? Aby mě očumovali všichni, kdo jdou kolem?" Pohlédne na dvojici žen procházející kolem. Obě se na ně několikrát otočí, šeptají si a hihňají se jako puberťačky, kterými už pár let určitě nebyly.
„A co je špatného na tom, že chci vypadat dobře? Aspoň si pak můžu vybírat." Posadí se vedle Anupa a pohodlně se opře. Ten jen protočí oči a raději neříká nic.
„Už jsme se chvíli neviděli, Aethernouri. Jak jde život? Vlastně u tebe by se spíše hodilo říct umírání nebo smrt, ne?" Zasměje se a udeří ho pěstí do ramene.

To byl celý Horus. Egocentrický, povýšený, podle něho samotného vtipný, ale pro většinu ostatních neskutečně otravný.
Přesto že ho vídal jednou ročně, to Anupovi přišlo jako každý týden, protože co je pro boha jeden rok? Za tu dlouhou dobu své existence mezi lidmi dokázal vlastní vnímání světa zpomalit, ale stále neumí prožívat pomíjivost každého dne tolik jako oni.
Bohové se o to nikdy nesnažili. Proč také? Jejich nesmrtelnost jim nedávala sebemenší záminku. Lidé je dříve uctívali, vzhlíželi k nim a modlili se za své potřeby a touhy. Současná doba je jiná, ale úkol bohů se nezměnil. Stále mají za lidskou rasu zodpovědnost, přestože už pro ně nejsou, čím bývali.

„Můj život se mi líbí. A nenechám si do něj kecat někým, kdo se pořád drží zastaralých názorů jako matčiných sukní. Už se sakra prober! Nejsme pro ně nic jiného než minulost, přestože máme daleko větší moc než oni.
Nevidím důvod, proč bych měl svůj život podřizovat tomu jejich, protože to stejně neocení!" Několik lidí se na ně otáčí, ale je mu to očividně jedno.
Jsou bratři. Sice jen poloviční, ale jejich názory byly odjakživa úplně odlišné. Snahu vysvětlit mu svůj postoj dávno vzdal. Vzhledem k jeho povaze věděl, že je to zbytečné.
„Každý máme jiný pohled na svět. Vždycky jsme měli." Horus se té poznámce uchechtne a na pár chvil se mezi nimi rozhostí ticho.

„Řekni, Aethernouri, co tak závažného se stalo, že ses mi ozval?" Při té vzpomínce se Anubis zamračí. Měl pravdu. Kdy naposledy se se svým bratrem chtěl setkat sám od sebe?
Vážně to, co se stalo, bylo tak závažné, aby mu musel hned volat? Možná se přeci jen unáhlil? Třeba to byla jen náhoda, nebo ta zpráva byl omyl. Zamračí se sám pro sebe.

„Omlouvám se, že ruším," před obličejem se mu objeví kus papíru, „tohle je pro vás." Pár vteřin mu trvá, než mu dojde, že je to skica jeho s Horem v lidských podobách.
Vzhlédne a v ten okamžik má odpověď na všechny své pochyby. Ne. Tohle rozhodně náhoda nebyla.
Žena se na něj lehce usmívá a nervózně čeká, že si od ní kresbu vezme. Jenže on je tak zaskočený, že na ni jen nevěřícně zírá.
Pár křišťálově modrých očí na něj nejistě hledí a on by přísahal, že se mu snaží něco říct. Jenže co? Ta barva ho naprosto vyvádí z míry. Nedokáže odhadnout, jestli je to ještě modrá, nebo snad bílá. A přesto, když nakloní hlavu a do tváře jí spadne pár tmavých pramenů, které mu na okamžik brání v tom na to přijít, když se na něj opět podívá, je si jistý, že takový odstín ještě nikdy neviděl.

„Děkujeme, jste úplná umělkyně," chopí se příležitosti Horus, když vidí, že je jeho bratr mimo.
„Šmírujete cizí lidi často?" Teprve když slyší svůj vlastní hlas se probere. Zbláznil se? Proč něco takového vůbec říká? Proč se s ní vůbec baví? Nechápe, co se to tady děje! Zvedne ruku a uchopí mezi prsty tenký papír. Záhadná cizinka se doširoka usměje a tajemně pokrčí rameny.
„Jen když to za to stojí," a bez dalšího otálení se otočí a zamíří dlouhou alejí starých stromů.

„Co to s tebou, sakra je?!" Osopí se na něj Horus, ale jakoby k jeho bratrovi slova doléhala z velké dálky. Sleduje její záda a snaží se najít jakýkoliv náznak něčeho, co by tohle všechno vysvětlovalo, protože momentálně nechápe vůbec nic.
„Cítíš z ní něco? Nějakou magii, nebo poloboha?" Zeptá se, jakoby vůbec neslyšel jeho předchozí výčitku.
„Ne. Ale viděl jsem, jak se na tebe dívala." Odpoví stále pohoršeně.
„Dnes odpoledne jsem měl službu, můj klient sice dorazil, ale odešel jsem sám," přestože je rozhozený, neujde mu pár lidí, kteří se posadili na vedlejší lavičku až příliš blízko té jejich, takže bez problémů mohli slyšet každé slovo.

„Vážně? Co se stalo? Že bys konečně jednou vyměkl a dal někomu odklad?" Uchechtne se Horus. Anup jen lehce zakroutí hlavou.
„Ne. Někdo nás vyrušil a na poslední chvíli ho zachránil." Horus se zamračí.
„Kdo to byl?" Podívá se na Anupa, který pořád zírá směrem, kudy odešla. Místo odpovědi jen pokyne hlavou.
„Ona? Odvrátila smrt?!" Vůbec ho nezajímá, že si je lidé sedící jen pár metrů od nich podezíravě prohlíží. Když to řekl nahlas, znělo to téměř neuvěřitelně. On sám by pochyboval, že je něco takového možné, kdyby toho nebyl svědkem.

„Něco se tady děje. Zdroj se nikdy nemýlí. Nemohla být náhoda, že ho zachránila a o pár hodin později ji potkám znovu. A ty oči," zamračí se ještě víc a nervózně stiskne čelisti.
„Jo no," Horus se opět pohodlně opře o opěradlo, „je to sakra hezká ženská." Anup se na něj otočí s nasupeným pohledem.
„Vážně? Ani teď nedáš pokoj?" Jen nevinně pokrčí rameny.
„Vždyť je to pravda." Anup jen zatřese hlavou a dál jeho poznámky nekomentuje.

Pohlédne na kresbu a teprve teď ji důkladněji prozkoumá. Tužka v kombinaci s pastely působí jemným dojmem. Rysy obou postav jsou výstižné a tak je na první pohled jasné, o koho se jedná. Vážně má talent. Stejně jako na maření jeho práce. Musí zjistit, co se to děje.
Sklouzne pohledem ke kraji listu, kde je tužkou napsané jednoduché velké A.

Aethernouri (oslovení mezi bohy, znamená “bratře”)