Říše divů čeká na tebe, pátá Alenko

Prolog

 (Obr:)Niyoko Kanjiruzu:

( Obrázky generuje umělá inteligence)

Ucho. To byla první přezdívka, kterou jsem získala jako detektiv. Vystudovala jsem kriminalistiku na prestižní škole. Můj otec byl sám detektiv, než ho předčasně skolil infarkt. Byl to právě můj otec, kdo vyřešil hned několik zdánlivě neřešitelných případů, ale tenhle ne. Tenhle jsem po něm zdědila já.

A také jsem to byla právě já, kdo mezi nimi jako první našel souvislost. A pak to přišlo. Ucho. to ucho si už zase něco vymýšlí. To mladý ucho nám tady v tom dělá paseku. To ucho se už zase snaží hrát si na svýho taťku. K tomu všemu jsem ještě byla žena. Jako by samo o sobě tohle nestačilo. Mladá žena čerstvě po vysoké, a bylo jedno, že vystudovaná předčasně a s červeným diplomem. Prohlášená téměř za génia. Pořád jen žena.

Ještě, že jsem byla Japonka, a ne bílá Američanka, protože jsem byla ještě ke všemu hetero a identifikovala se jako žena. Nechtěla bych žít v USA nebo EU...

A ještě k tomu vysoká jen metr padesát jedna. Ti malí jsou přece vždycky nejvíce slyšet...to se říká, a co se týče chlapců v první třídě základní školy, je to na devadesát devět celých pět procent pravda. Ale já taková nebyla. Vlastně jsem byla docela tichá. Tichá voda, která toužila břehy mlít. A tak jsem poslouchala. Četla. Studovala.

,, Každý příběh má né dvě strany, ale hned několik dějství, a několik odrazů zrcadel, Niyoko."

 Říkával mi můj otec. Byl tak ponořen do práce, že jsme se jen málokdy sešli k trávení volného času. Ale když jsem já sama vystudovala kriminalistiku, a já sama se přidala k jeho vyšetřovacímu týmu, poznala jsem, že v každém jeho slově byla velká pravda.

Ale těžko vás budou brát vážně, když měříte metr a půl i s botama, a je vám teprve dvacet pět let. Pětadvacetiletá koza, ještě děvče, kuřátko, ucho. Ta mnou tak nenáviděná přezdívka.

Byl to právě můj otec, který přišel s tím, že spolu tyto čtyři případy souvisí. A já hned věděla, že se neplete. Prostě jsem to věděla. Nemohly za to jen ty karty. Pachatel si dál klidně chodil po světě. Byl čas ho odhalit. A měla jsem to být já. Musela jsem to být já! Protože tohle byl poslední případ mého táty, a tahle věc musela zůstat v rodině.

Toho dne jsem přišla do kanceláře už něco po šesté ráno. Udělala jsem si kávu a vytáhla snídani. Dvě vejce natvrdo a banán. Nikde nikdo, takže jsem měla klid. Na stole jsem měla čtyři spisy. Čtyři spisy, čtyři vraždy. Oběť číslo jedna. Dědička hotelů. Letos začala sama vézt jednu pobočku, a podle všeho si vedla dobře. Našli ji, respektive části jejího těla, uprostřed lesa, rozřezanou na několik kusů bez hlavy. V kaluži její krve ležel jediný předmět doličný. Piková karta. Ručně malovaná, s červeným lístečkem.

Oběť číslo dvě. Mladý zpěvák s nevalnou pověstí. Našli ho v baru, kde ten den měl zpívat s  prostřeleným srdcem. Zpíval, co jsem zatím věděla, s kapelou, ale podle všeho měl i nějaké sólo akce. Už jen tohle ukazovalo na členy jeho kapely... jenže na místě činu se nenašlo nic víc, než ručně malovaná modrá kárová karta.

Třetí oběť, mladá modelka, čerstvě po maturitě, která toužila zanechat kariéry, aby se dostala na vysokou. Zdánlivě všemi milovaná. Podle všeho naprosto bezproblémová, dokonce ani nepila. Krutý svět modelingu jako by se na ní nepodepsal, s radostí jedla mochi z červených fazolí a sváteční momofuku, koš vynášela nenamalovaná a v teplácích, a s radostí navazovala konverzace s třídními odpadlíky. Nalezena na hřbitově položena na hrobě. S rozřízlou pusou a vydloubnutýma očima a s korunou, kterou kdysi vyhrála v soutěži junior miss, přišitou k hlavě. Pár metrů od hrobu ležela ručně malovaná zelená křížová karta.

Čtvrtá oběť, respektive dvě. Asi úplně nejděsivější ze všech. Teprve sedmnáctiletá dvojčata.

 Nalezena bez známek života v jejich vlastním pokoji. Příčinou smrti byla otrava jedem, který, podle všeho, vypili v čaji. Jejich rodiče ten víkend nebyli doma. Strýc obou děcek zaplatil jejich rodičům jejich vysněný výlet do Říma, na který jeli sami, když už byly jejich děti dost staré na to, aby zůstaly sami. Po příletu je čekalo opravdu ošklivé překvapení, matka spáchala sebevraždu, a otec se zhroutil. V pokoji byla nalezena ručně malovaná karta, žluté srdcové eso.

Kromě těch karet neměly případy žádnou souvislost. Karta jako by tam byla nastrčená někým jiným, moc daleko od těla na to, aby to bylo cíleně, moc blízko na to, aby to byla náhoda. Jenže můj otec pátral. Pátral, a už mi něco zjistil, než nás navždy opustil. A zjistil jednu velice důležitou věc. Oběti se podle všeho znaly.