Illic - Támhle

V prachu mezi řadky

List na průzračné hladině čeří vody její,
hlas bouřky z dáli se ozývá,
cestou v dál si svítí tužbou svojí,
růžový květ časem stále více osychá.
...
Píše na archy časem zežloutlé
prachem, co již dávno odvál čas.
Okolo hledí skrz sklo nažloutlé,
stojí tam, kde pouště je pás.
...
Nevyřčená slova,
prolité řeky jiných vět.
Nač se zlobit, přemítat,
když nezná moji odpověď.
...
Jako divák neznámý,
odraz skutečného světa,
držíš mysl jako tón poutavý,
jen fantazijní silueta.
...
Ač zdá se, že to zlehčuji,
falešným úsměvem tě utěšuji,
jen v knihách se ztrácím stále,
ale jednu myšlenku mám i nadále.
...
Nedostatek mne netrápí,
ve svitu svící z okna se vykláním,
s dlaní jako sníh světlo luny vpíjím,
jako květ zvířete pod poklopem se svíjím.
...
I s kůží hada za krkem strach necítím,
snad jen respekt k divokosti nebezpečí.
V hrudi část kamene a na rukou mramor cítím,
vnímán, že to co bylo, byly jen řeči jiných.
...
Zahořkle se na portrét na zdi dívám,
zda věděl někdy, znal sílu pochopení.
I uchopím v prsty samet šatů a do kroku se dávám,
není zase překvapení, že přepych jsou spojení.
...
Ironie, že pomoc nabízet a nic nechtít,
přec je jen v skrytu smutek a odloučení.
Jako zahradník, který se rozhodl růže šlechtit,
i tak trny jim ponechal v moudrém tušení.
...
Tak, teď sedím tu v sídle historie,
bílé tváře, oči postrádající jas,
panenka, v které dříme bestie.
Ano, zdá se, že v pokoji zrcadel uzavřena zas.