Young Royals - škola šlechticů

Falešný bodyguard

Česko-Jiří
,,Jiří...Jirko...Jiříčku...mně je to moc líto!...Byla to nehoda..."
Otevřu oči a podívám se na pláčícího Tomáše, který když spozoruje, že jsem vzhůru, usměje se na mě a chce něco říct, ale já jsem rychlejší a vysmeknu svou ruku z jeho dlaní a hodím po něm obklad, který jsem měl na čele.
,,Jirko, ale ona to vážně byla nehoda. Myslel jsem si, že nás někdo přišel vykrást!!"
Řeknu: ,,To nejcennější nám už vzali,"ale zní to jako tichý vzdech. ,,Svobodu."
Jirka mně opět vezme za ruku, ale tentokrát se mu nevysmíknu. ,,Neboj Jirko mi se nedáme a ostatní šlechtici také né. Vždyť co máš ve znaku?"
Usměju se na něj: ,,Ty víš co mám ve znaku, nebo se mně jentak ptáš?"
Tomáš svymi prsty proplete ty mé a ukáže mi je. Opět se usměju. ,,'Nikdy se nevzdávej'." To je v mém znaku.
Cítím, jak jsem slabý.
,,Jirko, nevypadáš dobře. Představ si, že k tobě nechtějí pustit doktora! A zamkli nás a stejně tak i ostatní šlechtice."
Když to uslyším, pokusím se vyskočit z postele, ale hned co se postavím na nohy, zatočí se mi hlava a bez Tomášovi pomocí bych asi omdlel. ,,Jirko, opatrně. V klidu si sedni, nebo radši lehni. V klidu."
,,V klidu?!"
,,Ano, vždyť..." uslyším ťukání na okno. ,,A už jsou tady!"
,,Kdo?!"
,,No přece kluci! Máme poradu. A Jakub má i nějaké léky..."
,,Tomáši nejsem nemocný."
,,Ale bolí tě hlava."
,,Protože jsi mě praštil do hlavy!!!"
,,V klidu Jirko..."
Zaryju prsty do prostěradla z rozčílení Tomáše. Ale najednou...
,,Jirko?"
Rychle se dostanu k tomu čemu říkají záchod a začnu zvracet. Cítím, jak se mi točí hlava a třepou prsty. Včera večer jsem měl poslední prášek. Zbývá mi pár hodin. Kdyztak se se svým celým plánem svěřím Tomášovi.
Zavřu oči a začne se mi v hlavě přehrávat to co se stalo.

Po návštěvě s Wilhelmem jsem vyšplhal po laně k Françoisovi, který na mě hleděl jako na zjevení. Ale měl jsem pravdu. Měl černou kudrnatou paruku, která vypadala jako Simonovy vlasy. Mnoho oblečení, mnoho paruk...prostě francouzští šlechtici.
Francouzi byli vždy moc pyšní na svůj jazyk, takže nebylo divu, když na mě začal mluvit francouzsky.
Ještě že jsem se ji učil.
Musel jsem mu vysvětlit svůj plán a po chvíli jsem měl jak jeho podpis pro francouzského krále, tak i paruku. Oblékl jsem si uniformu Wilhelmova bodyguarda Simona, nasadil si paruku, na tvář si dal trochu líčidla a začal jsem šplhat dolů do zahrady.
Ty dopisy jsem si na tu poštu odnesl sám. Měl jsem je schované pod parukou, protože nic lepšího mě nenapadlo. Wilhelm se Simonem měli pravdu. Dva strážní mě celého prošacovali. Kromě hrabání se ve vlasech. Buď jsem měl geniální maskování, nebo Simona neznali tak dobře, aby nepoznali, že nejsem on.
Hned co jsem se dostal z dozoru strážců, sundal jsem si paruku, oblek bodyguarda, poupravil bílou košili, prohrábl si vlasy, vzal si dopisy do ruky a vydal jsem se na poštu.
,,Dobrý den, chtěl bych poslat nějaké dopisy přátelům." A usmál jsem se na starší ženu.
Když si mě pořádně prohlédla, úsměv mi opětovala. ,,Tak kolik dopisů a kam to bude?"
,,Dvanáct dopisů do dvanácti zemí. A to holubicemi."
Ženu to zarazilo. ,,To bude drahé mladý muži. Nechcete radši..."
,,Ne. Prosím chci aby to mí přátelé dostali včas." Proč to jsem ani neříkal, žena si mě znovu prohlédla, kdoví co se jí hodilo hlavou, ale tak či tak, domluvili jsme se. A já jen mohl doufat, že mě nepodvedla.
Když jsem se vracel, znovu jsem se oblékl za Simona a s výmluvou, že mě princ Wilhelm zavolal, jsem se vydal potají k zadní straně budovy. Zapískal jsem a François hodil ze svého okna provaz, abych se mohl dostat ke svému oknu. Když François vykoukl ze svého okna a viděl, že stojím na parapetě svého a Tomášova pokoje, usmál se, já ukázal prst navrch a on přikývl a lano mi hodil už celé. Bylo to přece jenom Tomášovo lano, které jsem si půjčoval. Kdo mohl tušit, že si mě Tomáš splete se zlodějem a praští mě po hlavě?

Naštěstí mě praštil lehce, takže jsem se rychle vzpamatoval. Jenže hlava mě bolí stále, ale né z Tomášova bouchnutí.