Young Royals - škola šlechticů

Švédsko - Simon

Celý týden se na naší škole nemluví o ničem jiném, než o Škole celosvětových šlechticů, kteří od zítřka budou studovat v té nóbl budově naproti.
Ale přijedou už dnes! Moji kamarádi se rozhodli, že když máme celé odpoledne volno, můžeme sledovat příjezd některých šlechticů.

Teď všichni tři stojíme kousek od té velké budovy a sledujeme, jak se otevírá brána a do ní vjedou dvě velká černá auta.
,,Do háje, vždyť tady nic neuvidíme!" Postěžuje si Omar.

Přikývnu, protože má pravdu, tady před bránou opravdu nic neuvidíme.

,,Co kdybychom se pokusili ty dva muže před bránou podplatit? Ať nám aspoň dovolí se podívat zpod brány." Navrhne Edvin, který je nechutně bohatý a na vojenskou školu šel jen z nudy. Ale tuto informací vím jen já a Omar, protože nám ji Edvin prozradil, když byl úplně namol.

Omar si odfrkne. ,,No můžeš to zkusit. Ale pochybuji, že ti to vyjde."

Edvin se usměje. ,,Uvidíme," a odejde k bráně, před kterou hlídají ti dva.

Spolu s Omarem vykulíme oči, když uvidíme kolik peněz těm dvěma Edvin dává.
Strážci chvíli váhají, ale nakonec přikývnou a Edvin nám s úsměvem zamáve, ať jdeme k němu.

Když k němu a k těm dvěma přejdeme, začnou nás prohledávat, ale kromě dvou bonbónů nic nenajdou. Nemáme u sebe nic. Ani mobily.

Když se ti dva shodnou, že je to v pořádku, přikývnou a upozorní nás: ,,Jen deset minut." A spolu s nimi tam stojíme.

Neuběhnou ani dvě minuty, když kolem nás dovnitř projedou další dvě auta, tentokrát se švédskou vlajkou.

Všichni tři zatajíme dech, s očekáváním nějakého vznešeného bohatého mladíka.

A je to pravda. Z auta vystoupí  druhorozený princ Švédska. Princ Wilhelm.
Je moc krásný, probleskne mi hlavou.

A jakokdyby mi princ četl myšlenky, otočí se přímo naším směrem a jeho pohled se střetne s mým.

Představoval jsem si povýšený pohled, ale tento pohled vypadá sklesle a nešťastně. Princ se na mě usměje, ale i ten úsměv je smutný.

Najednou z auta vystoupí černovlasý mladík, který není nikdo jiný než princův bratranec Albert, kterému ten povýšený pohled nechybí. Chytne prince za rameno, ale ten se mu vysmekne a něco odsekne. Albert se zamračí a v jeho očích probleskne něco co říká, že by prince nejradši udeřil, nebo viděl trpět.
Znám takové lidi jako je Albert. Jsou to falešní lidé, kteří neumí nic jiného, než ubližovat a hrát si na falešné kamarády, dokud mu ten člověk k něčemu je. Potom mu podkopne nohy a ten člověk potom jenom trpí. I mě se něco takového stalo.

Wilhelm ještě něco na Alberta zasyčí a odejde dovnitř do budovy za přítomnosti nějaké ženy, která má přivítání šlechticů na starost.

,,Bohužel čas už vypršel." Prohlásí jeden z těch mužů a my s rozloučením odejdeme.

Zatímco si moji kamarádi něco říkají, já nemůžu dostat z hlavy ty smutné oči prince Wilhelma.