Horror messages

4.

Začali se ke mě přibližovat kroky
_ /_/_/_/_/_/_/_/_/_/_/_/_/_/_/_/_
Zpanikařila jsem. Přeběhla jsem ke zdi a schovala se do skříňe, která byla definitivně vyházená, takže jsem se tam vlezla i s věcma. Do pokoje někdo vstoupil. Viděla jsem pouze stín. Kroky i stín zamířili ke skříni. Ruka stínu se natahovala ke skříni, ve které jsem byla já! Cukla jsem sebou, tak že jsem i se skříní spadla. Projela mnou strašná bolest. Neudržela jsem se a zakřičela bolestí. Pak tma.....

*** pohled Rebecy ***

Probudila jsem se u Moniky. Vedle mě ležela její kočka. Lekla jsem se jí a odehnala ji.
,,Moniko?" zavolala jsem. Nic se neozvalo.
,,Moniko ?!" zavolala jsem hlasitěji. Zase nic.
Vešla jsem do jídelny. Na stole ležel vzkaz:
Rebeco, nedalo mi to a šla jsem spát k tobě domů... Ráno se zase vrátím, neboj se o mě. Vrátím se.
Monika
Přečetla jsem si to a strašně se polekala. Ne to nemůže! Vzala jsem si její klíče a nasedla do jejího Fordu. Ani jsem se neobtěžovala zamykat. Nastartovala jsem a vyjela za ní.

Zastavila jsem u mého domu. Vysedla jsem a vyutíkala schody. Můj pokoj! Byl celý vyházený! Skříň byla převrácená. Z té skříně trčela ruka.
,,Moniko !" vykřikla jsem. Převrátila jsem zpátky skříň a otevřela ji. Ležela tam Monika. Z hlavy jí tekla krev.
,,Moniko.." špitla jsem. V očích jsem měla slzy. Moc jsem přes ně neviděla. Vytáhla jsem z kapsy mobil, který byl křuplý, jelikož jsem si na něho asi v noci lehla. Vytočila jsem záchranku a řekla jí ať okamžitě přijede.
,,Proč jsi jsem chodila...Moniko Moniko! Vzbuď se přece!" třásla jsem s ní. Moje oči byly jako dva vodopády.

Sanitka Moniku odvezla do nemocnice a ještě zavolali policii. Ta mi začala prohledávat barák. Pak si mě odvezli na stanici. Dávali mi otázky typu jako: ,,Co jste dělala v tolik a tolik hodin, máte svědky? Stalo se vám to už někdy? Chodíte k psychologovi?" sakra hrabe jim? Já a psycholog?
,, Ehm... Ne k psychologovi nechodím"
,,Dobrá a vaše jméno prosím..."
,,Rebeca Wilsonova"
,,Ano děkuji" mrkl na mě ten pohledný policajt. Měl čokoládově hnědé vlasy a oříškové oči. Byl k sežrání. Neustále se na mě usmíval. Pak ale přišel jakýsi staroch se stoletými fousy a předhodil přede mě 3 papíry. Přečetla jsem si je. Zjistila jsem že zemřeli tři moje spolužačky. Každá den po té předešlé. Do mého vyslíchání vtrhla blondýna v uniformě s dalším papírem a oznamovala.
,,Šéfe, další mrtvá"
,,Ano, děkuji Kristen, položte to sem." ukázal na stůl přede mě. Znovu jsem ho přeletěla. Další moje spolužačka. Byla to Theresa.
,,Nevšimla jste si něčeho zvláštního slečno?" zeptal se "pan vousatý"
,,Ale ano, jde to podle seznamu, jak jsme nastoupeny v tělocviku." odpověděla jsem.
,,Správně a víte že když zabijí ještě jednu dívku, tak jste na řadě vy a vaše kamarádka ?" zvedl obočí.
,,Ne" polkla jsem na sucho.
,,Být vámi, dával bych si velký pozor." pohrozil mi ukazováčkem.
,,Jistě, ale co můj dům?" zeptala jsem se rozpačitě.
,,Ten se bohužel musí ještě propátrat, a tak si vás na noc k sobě vezme tady pan Smith." ukázal na toho hezkého policajta. Koukla jsem na něho a naše oči se střetli. Sklouzla jsem pohledem dolů a začervenala se.

________________________________________
:-) :-) :-)