Horror messages

13.

Probudila jsem se v bolestech na tváři. Někdo mě prospleskával. Slyšela jsem tlumené hlasy.
,,Myslím že není mrtvá." Hlásil někdo blízko mě.
,,Tak ji probuď. Musíme ji převést." Řekl někdo jiný. Začali se mnou třást.
,,Slečno? Slečno?"
,,Já jsem sakra vzhůru!" Vyjekla jsem.
,,Uhm. Pardon." Usmál se nějaký muž.
,,Co se stalo?" Rozhlídla jsem se kolem sebe.
,,A kde je ten chlap co mě tu držel?" Nejistě jsem zamrkala. Bolela mě tvář.
,,Zajistila ho policie. Je obviněn za únos a pokus o vraždu. Nemusíte se ničeho bát. Jste v bezpečí." Usmál se. Přikývla jsem.
,,Co se mnou udělal?" Smutně jsem se na něj podívala.
,,Vypadá to jako by vás mučil. Jste zraněná na spoustě částech těla. Na některých těžce... Máte otřes mozku a pokusil se vám rozříznout tvář a byla jste-" odmlčel se a nejistě si mě prohlížel.
,,To není dobrý co?" Zašklebila jsem se. Zhluboka se nadechl.
,,Můžu ti tykat?"
,,Jo. A já?"
,,Jasná páka." A to mě už nakládali na nosítka.
,,Uvidím tě?" Zeptala jsem se, jelikož byl milí.
,,Doufám v to." Usmál se a vydal se rázným krokem k autu.

***

,,Dobré ráno šípková panno." Usmál se vedle mě sedící muž. Ten z minulého dne. Ano. Je to on.
,,Uhm. Dobré? Nějaké dobré zprávy?" Zvedla jsem obočí. Poškrábal se na hlavě.
,,No... to ne, ale. Už jsi v bezpečí." Usmál se zářivím úsměvem. Bylo ticho. Ale já byla na ticho zvyklá. Na ticho a samotu. Tma a strach byli mé kamarádky.
,,Jak jsi si tak jistý? A...-" zadrhla jsem se a probleskla mi hlavou vzpomínka.
,,Co si mi chtěl včera říct?" Nejistě jsem zvedla obočí. Ten muž viditelně zbledl.
,,Jak se jmenuješ?" Pokusil se změnit téma.
,,Já se ptala první." Založila jsem si ruce na hrudi, ale rychle je zase stáhla zpět, jelikož jimi proletěla neuvěřitelná bolest.
,,Co mi sakra tajíš?!" Vyčítavě jsem se zamračila.
,,Musím jít." Odkašlal si a nezapoměl za sebou zabouchnout dveře. Povzdechla jsem si. Co mi může tajit?

,,Dobré ráno slečno." Vešel doktor. Přikývla jsem na pozdrav. Doktor se zhluboka nadechl.
,,Dnes vás čeká dlouhý den. Řeknu vám vaše úrazy a násilnické zmínky vašeho těla a také přijde komisař Helkings a zeptá se vás na několik otázek. " zpustil doktor svůj monolog.
,,Aha. A na co přesně se chce ptát? Já na to nemám náladu! Jestli nevidíte, že moje tělo je zcela zdeformované, tak asi nejste doktor! Já jsem ráda že mluvím pane doktore..." měla jsem kousek, abych se nerozbrečela jako malé dítě. Všechno mě bolelo. Každý pohyb byl jako bych ležela na nožích, co se do mě zabodávají.
,,Já vás chápu, ale-"
,,Nic nechápete! Nevíte jak se cítím! Tohle je jen trik na uklinění.." zavřela jsem oči a zhluboka jsem se nadechla.
,,Já mám problém pane doktore..." posmutněla jsem.
,,Ehm. Smím se zeptat jaký?" Doktor svraštil starostlivě čelo. Nepatrně jsem přikývla a hlasitě polkla.
,,Nemůžu pohnout s nohama pane doktore. Už od včerejška. Myslela jsem, že je to jen něco malého a že se z toho vyspím, ale jak vidíte.... Prostě nepohnu s nohama!" Rozbrečela jsem se. Je ještě naděje?!