Horror messages

11.

Otevřela jsem dveře a ona tam stála. Její malá a kdybych ji naznala tak bych řekla slabá postava. Hleděli jsme si z očí do očí. Jediný rozdíl byl, že v její tváři panoval klid a veselost, kdežto u mě ? Já tam stála jako opařená s výrazem chcíplé myši.
,,Už jsi dorazila ? Trvalo ti to dlouho." usmála se.
,,Ne já totiž... Byla jsem vysílená." vysoukala jsem ze sebe.
,,Jsi ráda že budeme zase spolu ?" ušklíbla se.
,,Zase spolu ? Nikdy !" vyhrkla jsem a vydala se na útěk, jenže všechny dveře se zavřeli a zamkli. Otočila jsem se na Regan. Stála tam, ale pak jí něco vtáhlo do podlahy. Svého medvídka nechala ležet na zemi. Zkoprněla jsem. Dech se mi zrychlil a já zase začala panikařit.
,,Regan ? Jsi tu ?" třesoucím a chraplavím hlasem jsem se ptala.
Nic. Žádná odpověď. Rozhlížela jsem se kolem, ale nic. Opravdu tu nebyla. Rozhlídla jsem se ještě jednou.
,,Regan ?!" zakřičela jsem. Pořád nic. Ale v tom jsem něco uslyšela.
•
•
•
•
Bylo to škrábání do... něčeho.
,,Už mi hrabe !" zanadávala jsem.
,,Ale co když..." bleskla mi hlavou představa, že tam nahoře někdo je. Z přemýšlení mě vytrhl dupot v horním patře. Leknutím jsem sebou mírně trhla. Co to sakra bylo ?!
Mám se tam jít podívat nebo ne ?
Zhluboka jsem se nadechla. Tak, jo. Půjdu !
Rozešla jsem se po schodech nahoru. Schody mi vrzali pod nohama. Bylo to neskutečně děsivé a po tom, co jsem si zažila ve sklepě mě děsí představa, co tam na hoře je. Schody mi vesele vrzali pod nohama, jen já jsem se bála jako nikdy. Začalo se mi dělat zle. Bylo mi úzko a celkově mi opravdu nebylo dobře. Moje prsty klouzali po zapavučinované zdi. Baterka se mi v ruce třásla. Už jsem vystupovala na poslední schod. Mám tam jít ? Zněla otázka, ale nenalézala jsem na ni odpověď. Začala se mi motat hlava. Stála jsem na posledním schodu. Bylo tu ticho.
,,Je tu někdo ?" zakřičela jsem do temnoty druhého patra. Nic se neozvalo, ani ten nejjemnějšího hlásek se neozval. Otočila jsem se, že půjdu zpátky dolů, jelikož se mi udělalo strašně zle. Mám úmysl vypadnout z týhle tý prokletý chaty, která je tak děsivá. Byla jsem připravena vykročit, ale někdo mě chytl pod krkem a zatáhl do temna druhého patra.
Zaječela jsem.
,,Pokud nebudeš křičet umřeš rychle a bezbolestně." Zašeptal mi neznámý hlas do ucha.
,,A když budu křičet?"
,,Tak to bude pomalé a velmi velmi bolestivé." bylo cítit, jak se neznámá osoba usmála.
Zrychleně jsem dýchala. Nevěděla jsem co se děje. Nevěděla jsem ani co mám dělat. Mám se pokusit utéct ? Nebo radši ne ? Zemřu ? Mám křičet ? Otázek bylo čím dál tím víc, ale žádná odpověď.
,,Co po mě chceš ? A kdo jsi ?!" ustrašeně jsem zašeptala.
,,Jsem někdo, koho neznáš. Jsem někdo, z koho budeš mít strach. Jsem někdo, kdo zná tvůj osud..." tajemně začal svůj proslov.
,,Můj osud ?" zvedla jsem obočí, i když to zřejmě nemůže vidět- v týhle tý zasraný tmě.
,,Ano"
,,A jaký je můj osud ?"
,,Přece smrt" hlasitě se zasmál a já jsem vyjekla strachem.