Horror messages

12.

,,A jaký je můj osud ?"
,,Přece smrt" hlasitě se zasmál a já jsem vyjekla strachem.
********______________********______

,,Mlč !" silně mě uhodil a já upadla na zem. Pak byla tma.

Probudila jsem se. Všude kolem mě byla zase tma. Nenávidím tmu a celou tuhle atmosféru. Všechno tohle jsem se už zažila s Regan a nechci to podstupovat znovu. Udělala jsem na zemi "andělíčka" jako ve sněhu, abych zjistila, jestli je zem bez hřebíků. Podlaha byla zcela čistá, takže jsem se s klidem posadila. Podivila jsem se, že nejsem svázaná, ale byla jsem zároveň velmi šťastná.

Vzpoměla jsem si na všechny, co kvůli mě museli zemřít, nebo prostě jsou někde v nemocnici. Šlo to rychle. Monika, moji spolužáci, Georg a kdo ví kdo ještě. Je to hrozný pocit. Pocit jako kdyby jste byli nechtěný vrah. Zavřela jsem oči a po tváři mi steklo pár slz, které jsem nechala volně téct po mém obličeji. Z počátku mě lechtali a já si je chtěla setřít, ale pak jsem si zvykla. Neměla jsem ani sílu pořádně zvednout ruku. Bylo to se mnou zlé. Hodně zlé. Byla jsem neskutečně unavená, a tak jsem se rozhodla si zdřímnout.

,,Hej! Vstávej!" Někdo se mnou začal třást.
,,Co je?!" Vyštekla jsem na...toho někoho, koho neznám, ale poznám, toho někoho kdo zná můj osud.
,,Vstávej, jdeme. Musíme pryč jsou tady!" Křičel na mě.
,,A kdo tady je?!" Zamračila jsem se. ,,Poldové! Našli nás dělej!" Vzal mě za ruku a táhl mě neznámo kam. Konečně byla šance svobody a já ji nestihla využít.

Zavedl mě na nějakou půdu, kde nás zabarikádoval nás vším bordelem co tam našel.
,,Co chceš dělat?" Roztřeseně jsem se zeptala.
,,Zatím nic. Mám pistol a tebe jako rukojmí až rozrazí tyto dveře.
,,Ale pokud mě zabiješ tak si to jen zhoršíš a půjdeš sedět."
,,Vtipné! Zabiju tebe a pak sebe ty Náno!" Křičel na mě a během jeho proslovu jsem dostala silnou facku.
Pak vyšel na světlo. Konečně jsem uviděla jeho tvář. Byl to mladý a celkem pohledný muž. Na sobě měl černé kalhoty,černé triko a přes něj měl tmavě modré sako.
Zamračila jsem se na něj, ale jeho tvář nadále zůstávala bez výrazu.
Chytil mě za ruku a trhnutím mě stáhnul do kouta půdy. To bych ale nebyla já, kdybych neuhla stranou a nerozmázla se o jeden z trámů.

Seděla jsem schoulená v koutě, přivázaná. On seděl naproti mě a koukal na mě. Už dobrou hodinu se na mě díval.
,,Už vím co udělám." Usmál se.
,,Znáš Alžbětu Bathoryovou aneb Čachtickou paní?" Pokračoval.
,,Jo." Špitla jsem.
,,Výborně. Mám totiž novou hru." Uchechtl se.
,,Jakou?" Fňukla jsem.
,,Já budu Čachtická paní a ty nezletilá dívka, kterou budu mučit..." usmál se.
,,Proč?" Zašeptala jsem si pro sebe a začala brečet.
,,Nebul!" Okřikl mě.
,,Teď už můžu protože nic horšího se stát už nemůže!" Hystericky jsem vyštěkla.
,,Tak ty budeš řvát?! Sakra zmlkni. Policajti jsou na cestě. Potřebuju se tě zbavit dokud to jde!"Dal mi facku a druhou jsem skytala o stěnu půdy. Pak byla tma.

Vzbudila jsem se. Seděla jsem na křesle, a jak jinak než přivázaná.
Seděl tam a usmíval se. V ruce měl špendlíky.
,,Začíná se kočko." Skousl si ret a dřepl si ke mě. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Vidíš ty jehly?" Usmál se a ukázal mi hrst jehel.
,,Jo." Ušklíbla jsem se.
,,Výborně." Poplácal mi po rameni a já se nemohla bránit. Vytáhl si jednu jehlu.
,,Co chceš dělat?" Vyplašeně jsem zpanikařila, když mi ji přikládal k palci.
,,Tohle." Zasmál se a vrazil mi jehlu pod nehet. Zavřískala jsem. Postupně jsem měla špendlíky ve všech nehtách včetně nohou. Byla to nesnesitelná bolest. Myslela jsem že asi zemřu.
,,Prosím...." vysoukala jsem ze sebe šeptem. Každou chvíli jsem čekala smrt. Ještě vyčkej. Policie je už blízko. A s těmihle slovy jsem upadla do tmy.