Horror messages

15.

Věnováno @unicornka_veri Moc ti děkuju za skvělé komentáře!

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zabořila jsem hlavu do polštáře. Nejenže se budu muset přestěhovat, ale já se dokonce ocitnu na vozíku. Po tváři mi stekla slza.  Je to jed. Ano, teď bych nejradši zemřela. Byla jsem zvyklá žít sama, odsouzená ode všech. Ale teď?

Počkat! A co Monika?! Rychle jsem zazvonila na sestru. Přišla během chvilky.
,,Co se děje?" Vtrhla do pokoje.
,,Dobrý den, omlouvám se, jestli jsem vás vyděsila." Začla jsem svůj proslov.
,,No to je teď jedno. Potřebujete něco?"
,,No měla bych jednu otázku..."
,,Jakou?" Povzdychla si sestra nervózně.
,,Monika Palas. Je tady v nemocnici. Co s ní je?"  Skousla jsem si ret.
,,Je to vaše rodinná příslušnice?" Povytáhla obočí.
,,No ne, ale jsem její kamarádka..."
,,Nemáte žádné důkazy"
,,Nikoho jiného nemá" Zamračila jsem se.
,,Je mi líto, nemůžu vám podávat inforace. Nejde to. Prostě ne." Zabouchla za sebou dveře.

Zamračila jsem se. Tak tohle teda ne! Vytrhla jsem si hadičky z ruky a sedla si na vozík, který byl přistavený vedle postele. Opatrně jsem se na něj přesunula. Chvíli se mi zatmělo před očima. Promasírovala jsem si spánky a ignorovala bolest nohy. Vyjela jsem.

Jela jsem přes chodbu a dívala se po pokojích. Nikde nic, nebylo do nich vidět. Vyjela jsem z mého oddělení a přejela naproti do jiného. Konkrétně na ,,jipku".
Všude byly prosklené dveře. Projížděla jsem kolem pokojů. Tady je! Ležela tam. Naprosto bezmocná na přístrojích. Vhrnuli se mi slzy do očí. 

,,Pro Boha" zašeptala jsem a sklonila hlavu.

,,Slečno?" za mnou se ozval mužský hlas. Rychle jsem se otočila. Byl to doktor.

,,Nemáte tu co dělat, pokud vím." zamračil se.

,,Já jsem jenom, je to moje kamarádka. Věřte mi prosím!" Začala jsem brečet. Přes slzy jsem skoro neviděla. 

,,Bohužel je mi líto" zachoval si kamennou tvář. 

,,Sestři, odvezte ji prosím zpět na pokoj" 

Sestra popadla můj vozík a vezla mě zpět na pokoj. Ale když v tom, zahnula směrem k  výtahu a nastrčila mě tam. Pak šla za mnou a zmáčkla tlačítko, které bylo úplně naspodu. 

,,Kam mě to vezete?!" ,,To nemůžete!" křičela jsem, ale nebylo mi to nic platné.

Přijeli jsme až dolů, smrdělo to tu zatuchlinou a byla tu tma. Vyvezla mě a rozsvítila. Když se mé oči zvykly na ostré světlo, rozhlídla jsem se kolem. Na zdech byl povlak plísně. Na několika místech byla popraskaná omítka, někdy už i naprosto opadaná. Po zdech se táhli metrové pavučiny a mezi nimi stékala se stropu voda. 

,,Kde to jsme?" zkoušela jsem se ptát, ale ta sestra stále mlčela. Vezla mě dál do hloubky chodeb pod nemocnicí. Chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem. Mé nohy mi to nedovolili. Křičela jsem o pomoc, ale nikdo mě neslyšel. 

Jeli jsme dál chodbou. Světla tu problikávali a já jsem začala v dálce rozpoznávat obrysy. Obrysy nemocničních lůžek, která ovšem nebyla prázdná. Něco na nich bylo a to něco bylo přikryto bílou plachtou. Modlila jsem se, aby to byli polštáře, ale co jsem se mohla čekat? 

Čím více jsme se blížili, tím lepší jsem měla rozhled. Přede mnou se rozevřela velká místnost, plná nemocničních lůžek. Všechny byli plné, až na dvě. Když jsme kolem lůžek projížděli, všimla jsem si jmenovek. A v tu chvíli by jste se ve mě krve nedořezali. Ztuhla jsem. Byli tam psány jména mích mrtvých spolužáků. A teď teprve mi to došlo. Ty dvě lůžka jsou pro mě a pro Moniku...