Bez Minulosti

- 1 -

Probouzela se. Bolelo ji na hrudi a špatně se jí dýchlo. Všude okolo sebe slyšela všelijaké hučení, pípání strojů a cítila vůni dezinfekce. Nevěděla, co se stalo, kde to je, ani kdo je ona sama. To uvědomění brunetku donutilo otevřít oči. Trvalo, než se její zrak přizpůsobil oslepujícímu bílému světlu. Viděla bílé desky, na kterých visela světla, jež ji před chvilkou oslepovala. Chtěla otočit hlavou, aby se podívala po místnosti, ale nedokázala to. Její hlava vybuchla jako časovaná bomba, semkla oči pevně k sobě s nadějí, že to trochu sníží tu bolest, ale bez úspěchu.

Hnědovláska si chtěla si protřít spánky, ale její svaly v rukou byly velmi oslabené, a tak její jediný pohyb byl lehké nadzvednutí dlaní.

Bolest pomalu ustávala, a tak opět povolila své napjaté tělo. Otevřela své čokoládové oči, ale tentokrát se už neodvážila k tomu, aby pohnula s hlavou, proto se snažila jenom brouzdat očima, kam dohlédla po místnosti. Viděla různé přístroje, jimiž byla obestavěná. Cítila, jak jsou k ní připojené různými hadičkami. Viděla okno, ze kterého ale nebylo vidět nic, pouze temnota a odrazy světel.

Uslyšela stisknutí kliky a následné tiché zavrzání dveří. Chtěla se podívat, kdo to je, ale poučena posledním pokusem to neudělala, jenom tiše vyčkávala, co se stane dál. Osoba ty dveře nezavřela a přešla rovnou k přístroji kousek vedle, nevnímajíc již bdělou pacientku.

To že je brunetka vzhůru zjistila sestřička, až když chtěla pacientce vyměnit infuzi, ve který již nebylo skoro nic. Sáček s průhlednou tekutinou jí malém vypadl z rukou, jak nečekala, že by dívka byla při vědomí. Velmi rychle se však vzpamatovala. „Ach, slečno Moore, vy už jste vzhůru. Promiňte, nečekala jsem, že se probudíte tak rychle."

Brunetka nechápala, Moore asi muselo být její jméno, chtěla se zeptat, ale nevěděla, jak správně zkonstruovat otázku. Chtěla toho spousty vědět, ale nenacházela ta správná slova, kterými by se mohla zeptat i na tu nejprimitivnější otázku, jako je její jméno.

Sestřičce bylo divné, že je brunetka potichu. Většina pacientů, co za svou čtrnáctiletou praxi, a to včetně té během studia na vysoké škole viděla, měla po probuzení alespoň jednu otázku, ale tato slečna nikoli. Vypadala, že hodně přemýšlí, a sestřička se začala dokonce i obávat, že tato slečna trpí jazykovou amnézií. Věděla o existujícím riziku toho, že brunetka bude mít nějaké dlouhodobé problémy.

„K-Kdo j-jsem..." řekla nejistým hlasem. Hlasem, který odrážel bolest při každém nádechu, a který vyvrátil sestřičce pochybnosti, že by trpěla jazykovou amnézií. Nevěděla však co odpovědět na takovou otázku, protože to zatím vypadalo, že ta dívka zapomněla svůj život.

„Ehm, Vaše jméno je Nanette Moore," řekla sestra. Všichni o této dívce poslední dobou mluvili jako o velmi nadané a inteligentní studentce a taky o ní mluvili ve spojení s tou velmi ošklivou nehodou, kterou skoro zázrakem přežila a byla uvedena do umělého spánku. „Aha" řekla brunetka, která nepoznávala ani svůj hlas. Přišel jí velmi cizí.

Sestřička rychle vyměnila infuzi a odešla pro pomoc. Nebylo jí příjemné být s pacientkou, se kterou nevěděla, jak má pracovat. Možná před 12 lety, když ještě studovala bakaláře, tak zabrousila do tématu amnézie, ale za dobu své praxe to nikdy nezažila sama na svou holou kůži.

Brunetka mezitím přemýšlela nad věcmi, který nevěděla, co znamenají. Počítala každé pípnutí přístrojů, ale nevěděla, odkud uměla počítat, bylo to velmi automatické.

Během chvíle se otevírání dveří ozvalo znovu spolu s hlasem té sestřičky a nějakého muže. Přistoupili do jejího zorného pole, tak si mohla oba lépe prohlédnout, ne že by nevěděla, jak ta sestřička vypadá, ale v té době, co ji viděla poprvé, byla tak ponořená do své mysli, že nevnímala její vzhled.

Sestřička byla pohledná dlouhovlasá brunetka s bouřkově šedýma očima a drobnou postavou. V jejím obličeji byly vidět známky únavy a přibývající věk, vypadala, že je jí více než 30 let. Doktor byl o několik let starší než jeho kolegyně, brunetka mu tipovala tak 50 let. Dříve havraní vlasy se teď proplétali se stříbrnými odstíny a vrásky kolem očí napovídali, že se tento muž velmi často smál. Měl ledově modré oči a větší nos.

„Dobrý den Nanette, já jsem doktor Scott Scheiner. Všichni jsme velmi rádi, že jste se probudila. Doslechl jsem se však od své kolegyně, že jste se jí ptala na otázku tykající se toho, kdo jste?" Doktor mluvil pomalu a snažil se všechna slova vyslovit srozumitelně a dostatečně nahlas, aby jim brunetka rozuměla. Nanette chtěla kývnout hlavou, ale stále si pamatovala bolest při posledním výraznějším pohybu hlavou, a tak odpověděla tiché „Ano". Znovu jako předtím jí přišlo jako by to vyslovil někdo jiný.

Doktor se odmlčel. Věděl, že první hodiny po probuzení z umělého spánku a s amnesií jsou pro pacienta nejhorší. Počáteční zmatení a dezorientace vždy udělají své a chvíli trvá, než je pacient připraven plně přijímat informace a není při tom zahlcen.

„Nanette, vím, že je to pro Vás těžké. Nevíte, kde jste, kdo jste, jak jste se sem dostala a spousty dalších informací. Potřebuji ale, abyste věděla, že jsme tady od toho, abychom Vám poskytli nejenom zdravotní péči, ale i informace, které budete chtít."

Naneste druhou polovinu toho, co doktor řekl, vnímala jen jedním uchem, věděla přibližně, co zaznělo, ale myšlenkami uvízla u druhé věty. Kde to je a jak se sem dostala? Hlava jí ale začala vytvářet další dotazy, jako například: kolik je jí let, jak dlouho tu je, co je to za přístroje, proč nic neví, proč ji všechno bolí, co je za den... Byl to nekonečný boj dotazů o to, který je lepší a který je důležitější.

Jediný, co věděla jistě bylo, že se jmenuje Nanette Moore.