Bez Minulosti

- 4 -

Žena s krátkými rudými vlasy a ofinou naběhla do nemocničního pokoje s číslem 12 a celá nedočkavá hledala svou už jedinou nejlepší kamarádku. Doufala, že si třeba bude všechno pamatovat a bude všechno jako dřív, jenom teda bez Vivi, ale po telefonátu s bratrem Nanett její představa trochu zaškobrtla, ale ona tam stále byla a připomínala se.

Když ale viděla svou kamarádku, jak v polosedu hledí na nově příchozí, realita jí silně praštila do obličeje. Na rudovlásku se dívala ta samá osoba, ale Casey neviděla v ní to poznání a takovou tu jiskru toho, že se vidí.

Teď už definitivně věděla, že to nebude jako dřív, nic takové už nikdy nebude. Velmi si přála vrátit čas na dobu, kdy všechno bylo v pořádku a kdy byly tři.

Stekla jí slza. Myslela, jak to zvládne, ale jen co brunetku viděla, všechno se jí vrátilo. Taky by si přála zapomenout a tím se ušetřit od bolesti.

„Já se omlouvám." Vzlykla rudovláska a prošla kolem doktora ven na chodbu. Opřela se o zeď, po které sjela až zem, kde se schoulila do klubíčka.

„Je Vám dobře, paní Bishop?" řekl o poznání milejším a starostlivým hlasem doktor, který vyšel z pokoje hned po ní. Nečekal takovou reakci od ženy, která vypadala, že je schopná se probourat, zdí za svou kamarádkou a která se teď choulila na zemi.

Když rudovlasá žena pohlédla na doktora, byly na ní vidět známky únavy a pláče. Toho si předtím nevšiml. Přisuzoval to své prvotní nenávisti k 18leté ženě, co ztratila své dvě jediné kamarádky. Jedna sice žila, ale jejich společné vzpomínky zatím vlastnila už jenom Casey.

Ta hromádka neštěstí nevěděla, jak má odpovědět na takovou otázku, v posledních 5 dnech se jí každý ptal na stejnou otázku a ona nebyla v pořádku a už vůbec jí nebylo dobře. Všechno bylo špatně.

„Pojďte, zvu Vás na kávu nebo na čaj," řekl doktor, který si odpověď odvodil sám.

Podal jí kapesník a vedl ji do menší kuchyňky, kterou využívali pouze zaměstnanci nemocnice. Nechtěl tu ženu trápit lidmi, kteří se nacházeli v bufetu.

Kuchyňka byla malá, ale měla všechno, co potřebovala včetně lednice, mikrovlnky, a hlavně vlastnila varnou konvici. Kterou doktor hned využil.

Rudovlásce pokynul, aby se posadila ke stolu, kam jí následně položil i čaj, který si vybrala. Už možná neplakala, ale vypadala trochu mimo. Posadil se naproti ní a čekal, co udělá.

„Vzpomene si někdy na to, co bylo, pane doktore?" řekla po chvíli stále zahleděná do zdi dívka.

„Většina případů amnézií si vzpomene do několika týdnů, takže můžeme doufat, že se tak stane co nejdřív."

„Proč má vůbec amnézii?"

„Přesná příčina nám je zatím neznámá, ale budeme pracovat na tom, abychom ji našli. Když budeme vědět příčinu, máme větší šanci, že si pacientka vzpomene dřív a na větší množství vzpomínek."

Casey vypila čaj, co dostala. Nevěděla moc, jak chutná ani jestli byl vůbec teplý. Věnovala pozornost jenom té haldě myšlenek, co přicházeli a občas i odcházeli.

Z kapsy svých kalhot vyndala stříbrný řetízek se srdíčkem, které bylo vevnitř vykrojené, a dala ho před doktora na stůl. „Byl byste tak hodný a dal byste tento přívěsek Nanny? Chtěla jsem jí ho dneska dát, ale nevím, jestli bych to zvládla."

Doktor se podíval na ten jednoduchý, ale přesto jedinečný přívěsek a následně na rudovlasou ženu. „Omlouvám se, ale to nemůžu udělat, paní Bishop. Myslím, že by vaši kamarádku víc potěšilo, kdyby Vás poznala a kdybyste jí ten řetízek, dala sama."

Casey na doktora nevěřícně koukala a zpracovávala jeho slova. Dávala smysl, ale její celá odvaha se ztratila, když viděla, že oči brunetky postrádají tu jiskru, kterou vždy v jejích očích viděla. Vzala si řetízek a pevně ho držela v ruce. Casey ho koupila pro brunetku k 19. narozeninám, která měla 20. července, tedy za šest dnů.

Koupila tehdy tři řetízky, srdíčko pro Nanette, protože byla takové to srdce jejich přátelství, další řetízek byl pro Vivi, kterou ona považovala za klíč ke všemu, třetí řetízek koupila sobě, byla to růže, která se jí teď houpala kolem krku. Symbolizovala pro ni krásu, která má své chyby ve formě trnů, kdysi se potýkala se sebepoškozováním, a proto jí to přišlo velmi symbolické.

Jelikož chtěla ten řetízek rudovláska předat své kamarádce ještě ten den, vydala se proto znovu v závěsu doktora k pokoji číslo 12. Bála se toho, co se stane a hledala důvody, proč utéct. Ty ale nenacházela.

„Vy to zvládnete, a myslím, že ten náhrdelník bude Vaší kamarádce líbit." Snažil se doktor podpořit nervózní ženu. Ta na něj jenom kývla a zadívala se na dveře, které jí stresovali.

Vešla a nechala je otevřený v domnění, že jí doktor bude následovat, ale ten je jenom zavřel a vydal se dokončit svou práci.

„Ahoj" Ozvalo se, zatímco nově příchozí pozorovala zavřené dveře. Hlas, který dobře znala najednou zněl prázdně, stejně jako její oči postrádali tu jiskru. Otočila se.

„Ahoj, já jsem Casey," řekla automaticky nově příchozí. Cítila jako by se měla každou chvíli rozbrečet, ale držela to v sobě, nechtěla si zkazit ten okamžik, kdy se vidí s tou osobou, na kterou myslela poslední dny.

„Tys mě taky dobře znala?" zeptala se brunetka na celkem hloupou otázku, na kterou už předem znala odpověď.

„Byla jsi jedna z nejlepších kamarádek, měla jsem dvě, tebe a Vivi, spolu jsme byli velmi často a troufnu si říct, že jsme si říkali opravdu všechno."

„Proto jsi předtím utekla?" brunetka to nemyslela zle, jenom si potřebovala urovnat všechno v hlavě, ale pro ženu též nacházející se v pokoji to byl okamžik, kdy se hráz se slzami přetrhla.

„Ano, vzpomněla jsem si na všechno, co jsme spolu zažili. Mám teď pocit, že tu jsem sama." Mluvila k ní upřímně, byla zvyklá, jí říkat všechno i přes to, že ona si nic nepamatuje.

„Vyprávěj mi něco, prosím."