Bez Minulosti

- 6 -

19. tolik dneska bylo Nanette. I přesto, že za ní přišlo v posledních dnech hodně lidí, pokaždé si vzpomněla na dívku, co jí dala řetízek se srdíčkem. Viděla jí jen jednou, ale i tak jí chyběla, byla krásná, milá a přišlo jí, jako by v sobě měla nějaké kouzlo.

Občas se na ní zeptala bratra, ale nic se nedozvěděla. Viděla, jak na ní vždy jen smutně zavrtěl hlavou. Nevěděla, jak moc si jsou ti dva blízcí a jak moc se znají. Ale nevěděla, od koho jiného by se o ní mohla dozvědět informace.

Doufala, ale že jí rudovláska přijde navštívit alespoň když má narozeniny. Nebyla jediná, kdo doufal, že se Casey ukáže.

„Mami já to zvládnu sama," řekla dívka, co si velmi rychle zvykla na všechna ta oslovení. „Hlavně si něco neudělej, nechci, abys upadla nebo tak něco," starostlivá matka pozorovala svou dceru, jak se za pomoci berlí dostala k umyvadlu.

Její nový pokoj disponoval i televizí a větším množstvím barev a míst k sezení. Na stolku u postele bylo položeno pár dárků. Nikdo moc nehrotil, aby dal brunetce dárek. Věděli, že dárky se nemusí dávat jen proto, že se oslavují něčí narozeniny, ale mohou je dát kdykoliv jindy, když na něco narazí.

Brunetka se podívala do zrcadla na odraz, na který už si začala zvykat, její tmavě hnědé kudrnaté vlasy byli čerstvě umyté a rozlézali se do všech stran. Její tváře už nebyly tak propadlé, jako když se viděla poprvé.

Všímala si podobností, které měla mezi sebou a její rodinou. Například měla hnědé čokoládové oči, které podobné viděla u svého táty a jeho sestry Ilsy, tedy brunetčiny tety. U své babičky z mamky strany, viděla zas kudrnaté vlasy a se svou mamkou sdílela podobnou výšku a rysy v obličeji.

Odložila berle a umyla si ruce, které měla špinavé, od jakéhosi studeného jídla, kterému se říká čokoládová zmrzlina. Už teď to milovala.

Posadila se na jedno z neobsazených míst na pohovce hned pod oknem. Všimla si, že její bratr vypadá unavenější. „Je všechno v pořádku?" zeptala se ho tišeji, aby jí slyšel jenom on. „Samozřejmě," řekl automaticky a usmál se.

Jeho sestra tušila, že jí asi lže, ale rozhodla se to dál neřešit. Místo toho věnovala svůj pohled na dveře a čekala, až vejde rudovlasá žena.

Rayen jako by tušil, na co myslí, se konečně rozhodl, že jí předá telefonní číslo, které měl napsané na papírku. Tušil, že Casey jen tak nepřijde, ale kdyby jí jeho sestra zavolala, možná by konečné našla to odhodlání.

„Zkus jí zavolat," pošeptal brunetce a ta se na něj nechápavě podívala „Casey myslím," dopověděl, když viděl, její výraz. „Ale já nem-" ani to nestihla dopovědět a už měla v ruce papírek s desetimístným telefonním číslem.

Brunetka se na něj vděčně usmála. Už se chtěla zvednout a došoupat se k telefonu, ale Rayen jí zastavil. „Bude lepší, když jí zavoláš, až budeš sama a budeš mít klid." V tom mu musela brunetka dát za pravdu.

„Řekni mi, co důležitého o tobě ještě nevím." Brunetka toho nevěděla mnoho, ale za ty dny se naučila a dozvěděla už spoustu věcí. Každý den jí navštěvovali rodiče s bratrem, sice jenom na chvíli, ale vždy přijeli. Už se ale nemohli dočkat, až brunetka dostane propustku z nemocnice a bude moct být doma.

„Haló," ozval se povědomý hlas v brunetčině telefonu.

„Ahoj Casey, tady Nanett, chtěla jsem se zeptat, jak se máš. Dlouho jsem tě už neviděla," vyčetla své tehdejší kamarádce brunetka.

Ženě na druhé straně telefonu se roztřásla ruka. Nečekala, že když uvidí volat neznámé číslo na displeji, že to bude dívka, které se snažila vyhýbat a tím zmírňovat svou bolest. Neuvědomovala si ale, že tímto způsobem léčby svého srdce, se akorát její propast v srdci prohlubovala.

„Ahoj..." hledala slova, která ale nenacházela. Nevěděla, jak se má, byla zmatená a ztracená v bludišti, které jako by nemělo cestu ven. „Promiň, že jsem za tebou nebyla," řekla a položila telefon.

Rudovlasá žena konečně pochopila, kudy vede cesta ven z toho bludiště. Vydala se k nemocnici. Neměla to daleko, ale časový limit přesto měla, jmenoval se návštěvní hodiny. Ty měli totiž do hodiny skončit, ale studentka to přesto chtěla stihnout ten den.

Hodiny nad recepcí ukazovaly 18:16, když se na recepci objevila zadýchaná žena. Shodou okolností kolem recepce procházel starší doktor, který si dívku věrně pamatoval, když tu byla posledně, tedy před týdnem a nasměroval jí do pokoje její kamarádky.

„Dále," řekla osoba, která obývala pokoj číslo 64 a slyšela klepání na dveře.

Byla zmatená z toho telefonátu, ale v tu chvíli opravdu nečekala, že osoba, nad kterou přemýšlela, vejde do dveří.

„Ahoj," řekla potichu nově příchozí „chtěla jsem se ti omluvit za to, že jsem nepřišla dříve." To už se brunetka ale snažila postavit, aby mohla nevšední ženu přivítat objetím. Za dobu, co rudovláska nenavštívila brunetku, se spoustu změnilo.

Rayen, který se nějakým způsobem dostal k většině fotkám, co měla jeho sestra v jejím starém a z důvodu nehody nefunkčním telefonu, dal nalezené fotografie do tabletu, aby mezi nimi mohla brunetka ve volném čase brouzdat. Nanette mezi obrázky našla spoustu videí a společných fotek, který jí přiblížili její přátelství s dvěma odlišnými dívkami.

Překvapená Casey chtěla svou kamarádku obejmout nazpět, ale bála se, že by brunetce ublížila. Proto tam stála jako sloup a čekala, co se bude dít neschopná slova.

„Děkuji, že jsi přišla," řekla Nanett nadšeně poté, co se od dívky odtrhla a posadila se zpět na postel, která byla kousek za ní. Byla moc ráda, že červenovlasá dívka přišla.

„Ty jsi si vzpomněla?" řekla se slzami v očích, doufala v kladnou odpověď, té se ale ve skutečnosti nedočkala. Dívka naproti ní jenom smutně zavrtěla hlavou.

„P, p, proč jsi mě tedy objala?" utřela slzu dlaní.

„Protože doufám, že mě ještě někdy znovu navštívíš."