Bez Minulosti

- 5 -

Na brunetčině krku se houpal nový stříbrný náhrdelník, ze kterého měla upřímnou radost. Radost měla i žena, která jí ho dala.

Když zavřela nemocniční pokoj, spadly na ní znovu negativní myšlenky. Za dva dny to bude týden, co se stala ta nehoda a taky to bude den, kdy má krásná černovláska, pohřeb.

Procházela nemocnicí cestou, kterou jí ukazovali šipky na zdech. Když procházela kolem kanceláře, kterou vlastnil doktor Scott Scheiner, zastoupil jí cestu modrooký muž.

Žena ho okamžitě poznala. Muž na ní viděl, že brečela a stále má k pláči blízko. Objal jí.

Jeho sestra, které nechápala situaci, když jí do pokoje vběhla nějaká žena, která následně i v pláči utekla, zavolala jemu. Ten pochopil moc dobře, o co jde. Věděl, že se bláznivá červenovláska nenechá jen tak něčím rozhodit, a proto se ze strachu o ní vydal do nemocnice.

Dívku znal dlouho, ale teď, když ji viděl, přišla mu pohublá a velmi unavená. Takhle nikdy předtím nevypadala.

Přes její protesty, se rozhodl, že jí vezme na jídlo. V průběhu cesty se dokonce dozvěděl, že ani neobědvala.

„Jaký to bylo s Nanett?"

„Ani nevím. Hodně jsem se těšila, až se probudí a většina věcí bude jako předtím. Teď když ale vidím, že ona už není ta stejná Nanny, jako byla předtím a nic si nepamatuje, si říkám, že bych chtěla zapomenout taky."

Ray byl překvapený její upřímností, zároveň byl překvapený tím, co řekla. Ale tušil důvod.

„Kdy je ten pohřeb?"

„Pozítří. Chci tam jít, je to totiž moje poslední příležitost se s ní rozloučit, ale nevím, jestli to zvládnu."

„Chceš, abych tam šel s tebou?"

Casey ten návrh překvapil, nečekala ho od něj.

„Dobře, děkuji," řekla ještě zaražená.

„Jaký bylo včerejší seznámení s rodinou, Nanett?"

„Bylo to hezký. Ale mrzí mě, že si nic nepamatuju," řekla smutně pacientka.

„To chápu, ale zatím to vypadá, že je vše na dobré cestě a ty si vzpomeneš. Vidím, že jsi dostala i nějaké věci, ukážeš mi je?" Jasmine měla radost, že Nanett je dneska o hodně lepší náladě, než když se s ní viděla předešlý den.

„Toto jsem dostala od bratra," brunetka zvedla ze stolku malý bloček, který následně podala Jasmine. „podle něj jsem do něj pořád něco čmárala," usmála se. Měla radost z toho, co dostala, i když to bylo defacto její vždycky.

„To je krásné, jsi velmi talentovaná!" brunetky, dobrá nálada byla pryč. „Byla jsem talentovaná," opáčila.

„Takovéto věci se nezapomínají, říká se tomu svalová paměť. Vsadím se, že kdybys teď něco nakreslila, tak to bude podobně hezký jako toto." Zvedla o kousek ruku se skicákem, aby naznačila, co myslí.

Na to Nanette jenom kývla hlavou. „Vidím, že máš na krku nějaký řetízek, ten máš taky od rodiny?" Zrzavá doktorka doufala, že se pacientce opět zlepší nálada a nebude smutná.

„Ne, ten jsem dostala od jedné červenovlasé kamarádky. Bylo mi jí velmi líto, snažila se držet slzy, ale bylo to poznat. Přinesla mi ten náhrdelník, že podle ní ke mně sedí. Říkala mi, že jsem byla srdcem našeho přátelství. Mě, Vivi a jí, Casey."

Vytvářet si vztahy s někým, kdo o vás tolik ví, ale vy o něm nic, bylo při nejmenším pro brunetku zajímavé. Mohla by sedět hodiny a jenom se zájmem poslouchat vyprávění od druhých. Dozvědět se nejen o té druhé osobě, ale i o sobě.

Doufala, že si vzpomene na všechno, co ztratila. Přišla si neúplná, když každou chvílí zjišťovala, co všechno jí chybí.

Pacientka poslední dny necítila už tak silné bolesti, její tělo se léčilo a léky utlumovali zbytky bolesti, ale vzpomínky pořád nepřicházeli. Stihla i několik vyšetření mozku, kterými se snažili přijít na příčinu, nebo alespoň nějak pojmenovat problém. Ten byl ale po lékaře stále záhadou.

Během posledních dnů proběhl i pohřeb dívky. Na pohřbu brunetka chyběla, ale i přesto byla pohřební síň plná lidí, který se přišli rozloučit s osobou, kterou měli hluboko v srdcích.

Žena, která předtím překypovala energií a dobrou náladou, už poněkolikáté od doby, co se stala ta nehoda narazila na tvrdou zem. Bylo to pro ni, jako by přišla o své jediné sestry, co měla. Nebyla noc, kdy neplakala. Chyběli jí.

Od její poslední a první návštěvy brunetky už uběhlo pět dní. Bratr její kamarádky se snažil jí pomoct, ale rudovláska se mu od pohřbu neozvala a ani nereagovala na jeho zprávy a hovory.

Když ji tehdy viděl, jak jde po té chodbě nemocnice z pokoje jeho sestry, uvědomil si, jak moc ho ten pohled bolí. Bolelo ho, když viděl, jak je kamarádka jeho sestry zničena. Uvědomil si taky, jak moc ženu jeho pohled pořád vyhledával. Toto všechno včetně dalších věcí, když vedle ní seděl na lavici na pohřbu.

Vždycky mu připadalo, že ona je ta silná osoba, kterou jen tak něco nerozhodí, ale teď mu připadala až zvláštně křehká, jako by se měla každou chvíli rozpadnout.