Bez Minulosti

- 2 -

Bylo to podruhé, co se brunetka probouzela, tentokrát ve dne, a ne v noci. Nanette viděla stále stejnou místnost, jenom obsah sáčku s infuzí byl menší.

Bolest krku a na hrudi při dýchání se stala snesitelnější, nedělala si iluze o tom, že by ji krk přestal bolet díky kouzlu a tušila, že za to mohli nějaké léky. Otočila hlavu do strany, bolest se sice ozvala, ale nedokázala ji zastavit. Konečně se mohla podívat, jak vypadá ta místnost vypadá.

O bílých zdích brunetka věděla už předtím a v místnosti se nenacházelo nic, co by ve skutečnosti nečekala. Dveře položené naproti lůžku, nalevo od dveří, bylo pověšeno malé obdélníkové zrcadlo a hned pod zrcadlem bylo umyvadlo. Jediný, co hyzdilo tuto jinak čistě bílou místnost, byla sama brunetka a velké množství přístrojů, kterým ona nerozuměla.

Nanette měla chuť se zvednout a dojít k umyvadlu a tam se na sebe podívat do zrcadla. To, že je brunetka se dozvěděla až teď, když se rozhlížela po pokoji a všimla si svých dlouhých hnědých vlasů, které se svíjeli v různých kudrlinách. Její chutě však byly nesplnitelné, vzhledem k tomu, že posledně dokázala sotva nadzvednout svou dlaň.

Cítila se v pokoji samotná, od světa jí dělili zdi pokoje. Doufala, že někdo přijde, nechtěla se tak cítit. Přála si, aby přišla nějaká sestřička zkontrolovat například jenom ty přístroje, a ona se mohla poptat po nějakých informacích, které neměla.

Jako by si tu sestřičku brunetka přivolala. Byla jiná než ta z včerejší noci, byla o dost mladší, mohlo jí být nanejvýš 28 let. Její zrzavé rovné vlasy svázané v uhlazeném culíku se jí houpaly při chůzi a dělali jí pomyslnou korunu, v obličeji byla lehce nalíčená, ale i přesto velmi krásná. Člověk by si ji mohl lehce splést s modelkou, která chodí po molech v tom nejkrásnějším oblečení.

Hnědovláska, jež jí pozorovala, nepochybovala i podle stylu její chůze, že se někdy po nějakém přehlídkovém mole prošla.

Sestřička přešla s milým úsměvem k židli, které si brunetka zatím nevšimla, a usadila se na ní. Otevřela svoje desky, které si nesla v ruce a podívala se na brunetku svýma modrýma očima. „Krásné ráno, Nanette. Jmenuji se Jasmine Beason a jsem nemocniční psycholog. Budu Vám pomáhat se vším, co jste ztratila, myslím tím vzpomínky a pochopení světa, protože pro Vás bude možná ze začátku trochu složitější pochopit to, co jste předtím chápala. Možná si během té doby, kterou spolu budeme trávit, budete vzpomínat na věci z Vaší minulosti. Chtěla bych Vám proto říci, abyste se takových momentů nelekla, jsou velmi důležité."

Když nad tím přemýšlela, tak Jasmine práce psychologa seděla více než sestřičky. Proto to brunetku ani tolik nepřekvapovalo. Kývla na souhlas. Dnes se Nanett dokázala lépe soustředit na to, co kdo říká než, když se probudila poprvé.

„Dobře. Začala bych asi tím, že se Vás zeptám. Můžeme si tikat? Jsem zvyklá, že vykání po mně vyžadují nějaké zásady, ale ptám se každého, co mu vyhovuje." Hnědovlásce přišlo zvláštní, že jí Jasmine vyká, že jí všichni vykají, a bylo jí to velmi nepříjemné. Okamžitě s milým úsměvem přikývla. To uspokojilo i Jasmine, která brunetce úsměv opětovala.

„Nanette mám tu pro tebe důležitou informaci, dneska tě přijdou navštívit tvé rodiče s bratrem. Návštěvní hodiny platí i pro ně, proto sem za tebou budou moc až od 14 hodin. Do té doby spolu probereme většinu toho, co tě bude zajímat." Brunetku pár věci zaskočilo, má bratra? a co její rodiče, ještě nepřemýšlela o tom, že má nějakou rodinu.

„Proč si nic nepamatuju? Proč jsem si nevzpomínám na rodinu, na vůbec všechno?" to byla brunetčina nejdelší věta, kterou za celou dobu řekla a sama tomu nemohla uvěřit. Dokonce si začala i zvykat na svůj vlastní hlas.

Jasmine tuto otázku očekávala, věděla, že jednou přijde, ale nevěděla, jak bude Nanette reagovat. „Víš Nanette, měla jsi autonehodu. Byla jsi spolujezdec a jenom zázrakem jsi přežila. Nevím, jestli chceš slyšet všechno, protože si nepřipadám jako správná osoba ti to všechno říct. Samozřejmě pokud na tom budeš trvat, řeknu ti vše, co o tom vím." Nanette si všimla, že Jasmine už se tolik neusmívá a její pohled vypadá starostlivě.

„Prosím Jasmine, chtěla bych to vědět." Jasmine se nadechla, podívala se do svých rozevřených desek a poté zpět na Nanette.

„Jela ses svou kamarádkou Vivi Harper autem. Když jste přijížděli na jednu z křižovatek, vjel vám do vašeho pruhu muž. Vivi strhla volant doleva, kde byl les a najela přímo do stromu. Největší problém byl, že vám nefungovali airbagy a obě jste na to dost doplatili. Bohužel ti musím ale říci, že Vivi nepřežila. Byla to opravu děsivá nehoda. Ty jsi byla dokonce uvedena na 5 dní do umělého spánku. Ale nevím, jestli chceš vědět všechny podrobnosti, co se jí stalo. Není to totiž nic hezkého."

Hnědovláska se to snažila všechno pobrat, ale bylo to hodně informací, chtěla to vědět sama, ale teď by si za to nejradši nafackovala. Tohle se poslouchalo opravdu špatně. Nevzpomínala si na Vivi ale i tak se jí špatně poslouchalo o člověku, který byl asi její kamarádkou a ona seděla vedle ní v době, kdy asi umírala.

Jasmine vycítila, že se Nanette ponořuje do svých myšlenek. Věděla z praxe, že není moc příjemné se nechat pohltit velkém množstvím myšlenek a rozhodla se, že z toho brunetku trochu ušetří a přivede jí na jiné myšlenky.

„Nanette, mám tady pro tebe něco. Dostala jsem to od tvé rodiny a nějaké kamarádky," řekla a doufala, že si tím i získala brunetčinu plnou pozornost. „Jsou to fotografie. Poprosila jsem, aby ke každé fotce byl napsaní nějaký kontext nebo příběh. Mám jich spousty. Vím asi se ti budou prohlížet hůř, když ležíš, na příště se zkusím nějak domluvit s doktorem, jestli by nebylo možné si trochu pohrát s tou postelí, aby se ti alespoň lépe leželo."

Jasmine odněkud ze svých desek vyčarovala bílou napěchovanou obálku a vyndala jednu fotku. Podívala se na ni a následně ji nasměrovala tak, aby ji viděla i Nanette.

Byla na ní žena s hnědými, dlouhými a kudrnatými vlasy. Za tou ženou sál muž se stejnou barvou vlasů a úsměvem a objímal tu ženu kolem krku. Oba sledovali rozložený papír, který držela ta žena v rukou a bylo na nich vidět, že mají radost.

„‚V tento den nám přišla do schránky obálka s potvrzením o přijetí na univerzitu v Glasgow. Všichni jsme na tebe byli pyšní, protože jsi o tomto tolik snila. Tvůj bratr Ray o tobě všem vykládal jako o nejchytřejším člověku, co existuje a dmul se pýchou před každým, koho jen potkal.'"