Podsvětí - Zvrhlý a Zvrhlejší

Kapitola 25

<C•A•M•E•R•O•N>

Nedivil jsem se, že se mi celý zbytek dne Senji vyhýbal, i když mi to přišlo trochu líto, ale pak to hned zmizelo a vystřídalo se to se spokojeným úsměvem, když jsem si vzpomněl na to, jak se červenal, a jak pak na konci utekl. Bylo mi jasné, co šel dělat, a byl jsem rád, že jsem věděl, že na něj mám vlil. I když jsem toužil, aby přišel za mnou a poprosil mě, abych mu s tím pomohl. Klidně bych před ním poklekl a pomohl mu, jak svými ústy, tak mýma rukama. Zajímalo by mě, jak je tam dole velký, jelikož tuhle část ani hříšnější fotky, které dříve bývali na veřejných stránkách Hřejivého Pelíšku nikdy neukazovali.

Ach, ano ty fotky i videa byly z těch webovek staženy pryč. Nechal jsem Tomoeho je z webu smazat a všechny kopie, ke kterým vedli stopy. Takže ty, co byly na v mém notebooku byly jedny z posledních verzí, které existovali. Samozřejmě, že jsem si je nechal. Než si někdy budu moci udělat svoje vlastní verze, tak tyhle zůstanou k mé osobní potřebě.

Trochu jsem si úlevně oddechl, když přišel na večeři dolů a sedl si vedle mě, ale i tak mi to v hlavě tvořilo nezbedné myšlenky, kterým prostě nešlo odolat, a musel jsem je vykonat. První byl nic moc, prostě takový ne moc jasný dotek, kdy jsem si jednoduše položil ruku na opěradlo jeho židle jakoby nic a prostě jsem se bavil s ostatními u stolu. Vyslechl jsem si Daphnino vyprávění o novém obrazu, který si rozpracovala, a tak nějak jsem s Derekem začal probírat cestu, která mě a jeho čekala, jelikož bych měl jet zkontrolovat, jak vše běží ve Wei-Lanu. Nebyl jsem tam teď několik měsíců, a nechtěl bych aby můj domov padl do chaosu, nebo aby si tam nějaký jiný mocný začal tvořit píseček. Senji na to gesto jen překvapeně zamrkal od jeho večeře, ale asi mu nedošlo, že mám něco v plánu.

Další dotek už byl jasnější. Zrovna jsem si dával do úst porci přílohy na vidličce, když jsem ho pod stolem nenápadně pohladil po boku. Senji sebou lehce polekaně cukl a zaskočilo mu jídlo, takže se rozkašlal. To jsem trochu nedomyslel. Poklepu ho na zádech, jako bych mu jen pomáhala.

,,Dobrý brácha?" zeptá se ho Tomoe a starostlivě se na něj podívá.

,,Ehm, ehm jo, jen mi to jídlo spadlo do krku rychleji, než jsem ho stihl pořádně rozkousat." zalže, aby všechny uklidnil, a kopl mě do kotníku pod stolem. Musel jsem zkřivit lítostivě obličej, abych zamaskoval na své tváři úšklebek.

,,Dá se to vůbec jíst? Ty dva mi nic neřeknout," řekne moje sestra a ukáže na mě a Dereka vidličkou. ,,a tenhle sežere všechno, a já nejsem zrovna nejlepší kuchařka." dodá a ukáže i na Tomoeho.

,,Hele já si prostě užívám jídlo jen co mohu! A hlavně sladké, jelikož cukr je dobrý pro mozkovou aktivitu! A tu já potřebuji k práci na počítači mít silně aktivní!" zahuhlá blonďák, ale moje sestra ho jen odmávne rukou.

,,Ano je to dobré, a nemysli si, neříkám to jen protože mě nechává zde bydlet tvůj bratr. Kdyby mi to nechutnalo odstrčil bych to po pár slovech, a řekl, že mi to moc nejede. Raději řeknu tyhle věci na rovinu, že abych to zatajoval, nebo se nutil to jíst dál. Vím, že to může být a znít nevděčně, ale mám citlivý žaludek, takže raději jednám tak, abych se vyhnul tomu, abych ho nějak dráždil." odpovídá mé sestře. Lehce se zamračím tohle se mi moc nelíbilo. Vím, že jsou osoby s citlivým žaludkem, ale i tak je to něco, co by se nemělo zanedbávat.

Když řekne slovo 'Dráždil' moje zvrhlá stránka si hned představí jiné věci, co by mohl dráždit, rozhodně by jich bylo dost na mém těle, ale teď tu představu na chvíli vyženu a místo nějaké úchylné věty řeknu: ,,Až nějak budu moci vezmu tě k nějakému doktorovi. Vím, že to nic nemusí být, ale bylo by lepší, abys to měl v záznamech.

Senji se na mě podívá těmi jeho krásně modrýma očima lehce zamračeně a přemýšlivě, ale nakonec přikývne souhlasně. Vnitřně si lehce oddechnu. Sám nemám doktory zrovna v lásce, i kdy babička byla doktorka, ale raději jsem, když někdo k doktorovi jde i kdyby to mělo být kvůli hlouposti.

Následně na to nastalo ticho, kdy jsme všichni poklidně jedli. Dával jsem i Senjimu pokoj od mé ručky šmátralky, ale jen na chvilku.

První od stolu odešel Derek, že jde zkontrolovat své může z ochranky. Pak odešla i Daphne, která nejspíše šla pokračovat na tvorbě jejího nového obrazu, a jako poslední nás od stolu opustil Tomoe, který si to zas zamířil na gauč k televizi a jeho zvláštní knize, kterou furt četl. Takže jsme se Senjim zůstali sami u stolu jen mi dva. A v tu chvíli už jsem se zase nemohl držet dál, tedy přesněji jsem nemohl držet moji ruku dál od Senjiho těla. Sáhl jsem pod stůl, jakmile jsem dojedl a odsunul od sebe prázdný od jídla. Prvně jsem tu ruku položil na koleno, ale posunul jsem jí víš.

Senji zalapal po dechu a otočil se na mě s rozšířenýma očima. Pokusil jsem se ruku posunout ještě víš, ale v tu chvíli mi ji chytil jeho rukou a zastavil.

,,Dej mi pokoj." sykne na mě tiše, aby ho nemohl slyšet Tomoe v obýváku.

,,Ten už jsem ti dal, Andílku, mám se tě dotýkat tam? Ale věř mi, že tam by to nejspíše jen u obyčejných doteků neskončilo." řeknu tiše a nezbědně se na něj zazubím.

Ještě víc rozšíří oči a jeho tvář nabere růžového odstínu. Roztomilý. Chci vidět takovýchhle ruměnců na jeho tváři ještě víc, jak jen je to možné.

,,Copak ztratil jsi slova, Andílku? A to ti ta hezká ústa zatím nic neplní." zašeptám a naschvál se předkloním a fouknu mu na ucho. Pootevře ústa a ostřeji se nadechne, vídím, jak se mu prudčeji začne zvedat hrudník, a lehce cítím skrz jeho ruku, kterou zadržuje tu mojí, jak se mu zvýšil ten a začalo se mu zahřívat tělo.

Předkloním se až k tomu jeho oušku a zašeptám. ,,Udělal ses dobře ráno na tom záchodě? Nebo bys potřeboval, aby to vzal do rukou někdo jiný a udělal tě lépe? Nebo snad ústy? Myslel jsi při tom na mě, Andílku?" Cítím, jak se s každým mým slovem víc a víc chvěje. Vypadla mu z ruky vidlička a zarachotila o hranu talíře a desku stolu, ohlédl jsem se přitom přes rameno, zda to nepřilákalo pozornost Tomoeho, naštěstí to nevnímal.

Otočím se zpátky s Senjiho tváři, a natáhnu ruku a jemně ji položím s Senjiho jemnou tvář. Palcem lehce pohladím prsně jeho spodní ret, a pak i ten horní. Vyjde z něj lehký povzdech.

,,Už nějaký čas si v noci představuji, jak by ta tvoje ústa vypadala obtočená molem mého penisu." zašeptám a naschvál nad tou představou tiše zasténám. Jeho oči se rozšíří ještě víc. ,,Je složité od tebe držet ruce dál. Už dlouho jsem nikým nebyl takhle posedlý, jestli vůbec někdy tak moc, jako tebou." přiznám a jen dál sleduji jeho reakce, jak překvapeně zamrkal, nejspíše něco takového vůbec nečekal.

,,Zajímalo by mě jestli tě už někdy v posteli někdo rozmazloval jako bych to dělal já, ale zároveň mě ta představa nehorázně štve, jelikož si radši ani nechci představovat, kdo se tě a jak a kdy dotýkal. Mám pak chuť ty lidi všechny najít a zakroutit jim krkem." pokračuji, a Senjiho tím stále víc a víc překvapuji.

,,Nikdy mě v posteli nikdo nerozmazloval." vyjde nakonec z jeho úst a pro mě je to jako facka, až sebou lehce cuknu a moje ruka spadla z jeho tváře. Tohle bylo k vzteku a zároveň jako štěstí. Ale bylo rozhodnuto. Teď už jsem nemohl couvnout ani kdybych chtěl.

,,Běž nahoru, za chvilku jsem u tebe." řeknu a pak vstanu. Všimnu si, že naštěstí taky už měl dojedeno, a tak posbírám svoje i jeho použité nádobí. Ještě se koukám zda skutečně odchází nahoru, což opravdu dělal, i když na jeho tělo šlo vidět, že je lehce mimo, než jsem se vydal s nádobím do kuchyně, kde jsem ho šoupnul do myčky.

Jakmile jsem se ujistil, že je vše zajištěné a správně zapnuté rozeběhl jsem se nahoru do patra rovnou do Senjiho pokoje. Otevřel jsem dveře a rychle jimi proklouzl do jeho pokoje, a ještě rychleji jsem je za sebou zavřel.

Senji stál kousek od postele a díval se na mě stále s trochu rozšířenýma očima, a rychleji se zvedajícím hrudníkem. Pomalu jsem se k němu rozešel jako dravec, ale spíš to bylo omylem, jelikož jsem prostě chtěl jít pomalu, abych ho moc neplašil, ale mému hladovému pohledu jsem moc zabránit nemohl.

,,Myslím, že bych měl odčinit, to co jsem provedl ráno a tentokrát tě nenechat si pomoci sám, ale udělám to já." řeknu, když si stoupnu přímo před něj.