Story of Narcissa Malfoy

V zajetí

"V zajetí lze držet jen naše tělo. Duše a mysl spoutat nejdou."

Tma. Nic jiného než tma a chlad.

Narcisina hlava jakoby byla plná tisíce malých ostrých střepů, které se neustále zavrtávají hlouběji a hlouběji.

Zavrtěla se na židli, na které seděla, a ucítila prudkou bolest v zádech. Ruce měla spoutané za opěradlem židle, takže se nemohla téměř vůbec hýbat. Jen nohy měla volné - volné a nespoutané.

Otevřela oči a prohlédla si své vězení. Byla to velká temná místnost, kterou lemovaly kamenné sloupy. Celý prostor byl cítit chladem a vlhkem, které bylo prostoupeno kamennými zdmi i podlahou. Narcisa seděla uprostřed celé místnosti a přímo před ní byly staré dřevěné dveře pobité železnými hřeby. Na druhé straně dveří byla závora, tudíž se místnost zavírala zvenčí. Jak to ale mohla vědět?

Narcisa už náhle věděla, kde je. Stále je v jejich sídle, v jejím domě. Až na to, že je zavřená ve sklepě.

Tělo měla poseté modřinami od nárazů zaklínadel, kterými ji Smrtijed, jež ji odhalil v ložnici uvnitř skříně, doslova zasypal. Největší bolest cítila na prsou, kam ji zasáhlo zaklínadlo, které ji omráčilo.

Zavrtěla se na židli a pokusila se nějak vymanit z pout. Ale ať kroutila ruce jakkoli, nedokázala je uvolnit. Co je to jen za složitý uzel? Nebo je to v samotném provazu?

Divila se, že jí dokonce nezavázali oči. Ale aby ji uvěznili uvnitř vlastního domu, to bylo už příliš. Jak se jen mohli opovážit...

Vzpomněla si. Lucius. Azkaban. Draco. Potom les, Smrtijedi, Bellatrix a... Severus Snape, který ji zachránil. A ona to teď zkazila. Nechala se chytit jen o několik hodin později, takže Snape nemusel zbytečně riskovat. Vyšlo by to nastejno.

Ne, nevyšlo, pomyslela si ve chvíli, kdy pocítila studený medailonek na hrudníku pod svými šaty. Alespoň něco. Jak dlouho ji tu budou držet? Dřív nebo později se tu někdo ze Smrtijedů objeví a začne ji vyslýchat. Když se nedozví, co chce, zřejmě se nebude bránit různým formám mučení. Na to, aby jim vzdorovala, byla Narcisa příliš zesláblá. Vzdát to ale nemůže, ne teď, potom všem, co udělala. To se jim mohla vzdát hned tehdy, jak se dozvěděla o jejich plánech, a k žádnému útěku a všemu ostatnímu by nemuselo dojít.

"Haló?" zvolala a poslouchala, jak se její hlas odráží od chladných stěn sklepení. Chtěla se jen ujistit, že je zde sama. Smrtijedi unášeli spoustu lidí, a mohli je věznit klidně zde. Proto by Narcisu nepřekvapilo, kdyby tu s ní byl třeba nějaký všetečný kouzelník z Ministerstva kouzel.

Čas plynul. Jeho tempo Narcisa nedokázala odhadnout - pomalu, nebo rychle? Jak dlouho už tu je - minuty, hodiny, nebo snad dny? V této věci byla úplně ztracená. Nakonec nechala svá těžká víčka, aby se zavřela a odnesla ji do říše spánku.

Když se opět probrala, nezaznamenala žádné změny. Ve sklepě nebyla žádná okna, nic, podle čeho by se dala zjistit denní doba. Mohlo být klidně brzké ráno, poledne, večer, nebo pozdní noc.

Jak dlouho jsem spala? zeptala se v duchu sama sebe. Každopádně čekala, že už někdo přijde - anebo dostane alespoň dávku vody a jídla. Nechtějí přece, aby tu umřela hlady a žízní.

Ze zamyšlení ji vytrhlo skřípění, jak se pomalu zvedala železná závora. Poté se dveře otevřely a do potemnělého sklepení proniklo světlo. Narcisa musela přimhouřit oči, jak ji náhlé světlo oslepovalo.

Dovnitř vešla vysoká postava v černém Smrtijedském plášti. Dveře se za ním zavřely, Smrtijed vytáhl hůlku a namířil jí na malou lampu v rohu sklepa. Místnost prozářilo nazlátlé příjemné světlo a odhalilo Smrtijedovu tvář. Thorfinn Rowle.

"Vida, vida," řekl pohrdavým a posměšným hlasem, "madam Malfoyová se nám probrala. Jak pak se vám spalo, má paní?"

Narcisa ucukla hlavou a zahleděla se na své nohy. Rowle se postavil dva metry před ní, zkřížil ruce na prsou a zadíval se na ni.

"Ztratilas řeč, nebo co?" vyštěkl najednou. Narcisa očekávala ránu, ale nic nepřišlo. Opatrně vzhlédla a pohlédla do jeho kruté tváře. Byl to právě on, kdo ji našel schovanou v té skříni.

"Ne," řekla Narcisa.

"Řekni mi," Rowle postoupil o dva kroku dopředu, takže nestál ani metr od své zajatkyně, "cos tam nahoře pohledávala? A vůbec - cos dělala tady, v tomhle domě?"

"Je to můj dům, Rowle," řekla, a nyní už se nebála mu zpříma hledět do tváře. "To vy tu nemáte co pohledávat."

Thorfinn varovně zasyčel a začal Narcisu pomalu obcházet. "Nebuďte na mě drzá, madam Narciso" - Narcisa si všimla, že se opět vrátil k formálnějšímu a zdvořilejšímu způsobu řeči - "stačí, když mi řeknete, co jste tu dělala. Co jste tu hledala."

Narcisa mlčela.

"Stačí," pokračoval Rowle, "když mi řeknete všechno. A vy to uděláte, věřte mi."

"Tak to jste na omylu, Thorfinne," opáčila Narcisa, v níž narůstalo odhodlání. "Nic vám neřeknu."

"Ale řeknete," řekl Rowle, "už brzy."