Story of Narcissa Malfoy

Na útěku

"Útěk se často považuje za zbabělost. Když však nic jiného nezbývá, je to jediná možná volba, jejíž význam si každý může vyložit úplně jinak."

Opět ten pocit, když se Narcisa přemístila z Příčné ulice. Byla si vědoma toho, že kdyby se přemístila jen o několik sekund později, zasáhla by ji Yaxleyho smrtící kletba. Slyšela ten svištivý zvuk, viděla záblesk zeleného světla... Naštěstí se včas přemístila. Neměla žádný záložní plán, ale ani ji nějak nepřekvapilo, když se ocitla uprostřed rušné Londýnské ulice. Trhla sebou ke zdi jedné z postranních uliček, aby si jí nikdo nevšiml. Dobrá, právě utekla Smrtijedům, má peníze, ale za ty si tu nic nekoupí. Potřebovala by nějak směnit galeony za libry.

Sáhla si pod plášť a vydechla úlevou, když nahmatala váček se zlatými mincemi. Pevněji stiskla svou hůlku, přitáhla si plášť blíže k tělu a vykročila do rušné ulice. Sem se kdysi chodila procházet s Luciusem...

Nesmím myslet na takové věci, napomenula samu sebe v duchu. Lucius přece žije, skoro nic se mu nestalo. Když na ta slova myslela, říkala si, že to možná není pravda.

Rychle se vmísila mezi lidi a pokračovala neznámo kam. Všímala si jejich nechápajících pohledů, ale v dnešní době to nebylo nic neobvyklého. Právě prošla kolem muže převlečeného za velkého medvěda a lákajícího lidi do právě nově otevřené kavárny. Náhle si uvědomila, že v tom spěchu zapomněla vrátit peníze za své ubytování v Děravém kotli. Vrátím jim to příště. Když na ta slova v Nevěděla, kam to míří. Uvědomovala si, že je stále v Londýně - a pár kilometrů daleko od ní je Yaxley s Gibbonem.

Z myšlenek ji vytrhl muž, který do ní omylem vrazil "Pardon..." zamumlal jen a pokračoval v cestě. Narcisa se zastavila a ohlédla se za ním. Byl jí povědomý - tmavá pleť, zlatá náušnice, a rozevlátý oděv...

Vzpomněla si, proč se vlastně přemístila zrovna sem. Už věděla, proč si vzpomněla zrovna na tuto ulici, proč právě sem chodila s Luciusem. Na konci této ulice byla malá červená telefonní budka. Vchod na Ministerstvo kouzel. A ten muž, do kterého vrazila, byl bystrozor - Kingsley Pastorek.

Děkovala bohu, že si jí nevšiml. Další prozrazení by si dovolit nemohla. Zároveň si uvědomovala, jak blízko je nebezpečí. Nepochybovala, že jak u Gringottových, tak na Ministerstvu má Pán zla své zvědy. Kdyby ji někdo z Ministerstva poznal, nedopadlo by to dobře...

Bylo poledne a Narcisa byla ztracená uprostřed Londýna. Nakonec se vymísila z pochodujícího davu, otevřela dveře a vešla do jedné kavárny. Posadila se k malému stolku a rozhlédla se po místnosti plné malých židlí a stolků - krom dvou povídajících si žen, jednoho muže s počítačem a servírky zde nikdo nebyl.

"Co to bude?"

Narcisa sebou trhla a pohlédla do znuděného tváře mladé servírky, přežvykující žvýkačku.

"Ehm..." Řekni něco smysluplného, napomenula se. "Vodu."

Servírka přikývla a odploužila se za pult. Po chvilce se vrátila se sklenicí vody.

"Něco k jídlu?"

"Ne."

Narcisa se opatrně napila vody a sklenici odložila zpátky na rozviklaný stolek. Zapřemýšlela nad tím, že když si Smrtijedi přeberou fakt, že jejich nabídku přidat se k nim odmítla, budou se jí pokoušet zbavit. Mohli by jí třeba podstrčit otrávené pití.

Život není jen o věčném strachu, pomyslela si. Co by to jinak bylo za život?

Nevěděla, co udělat. Měla sice peníze, ale za ty si ve světě mudlů nic nekoupí. Smrtijedi po ní pátrají, a buď ji chtějí živou, aby se k nim připojila, nebo ji chtějí zabít. Každopádně mají mocné zbraně, které proti ní mohou použít.

Vzpomněla si na Luciuse. Co se tu noc tehdy stalo? O jakém poháru mluvil? Narcisu napadalo hned několik myšlenek ohledně jejího uvězněného manžela. Jenže nyní musela vyřešit něco jiného. Musí si sehnat nějaké místo, kde přespí. Teoreticky by to šlo i v nějakém parku na lavičce, použila by různá ochranná kouzla, ale to by bylo až příliš nebezpečné... Najednou ji něco napadlo. Vzpomněla si na rodinný dům, kde jeden čas žila. Ten dům stál na Grimmauldově náměstí, tady v Londýně, a patřil rodu Blacků, ze kterého pocházela i ona. A teď, když je jejich bratranec Sirius mrtvý, je dům zřejmě prázdný.

Jenže Narcisa si nebyla jistá, jestli by se dostala dovnitř. Co když dům chrání nějaká kouzla, která nedokáže překonat? Každopádně zkusit to musí, jinou možnost nemá.

Vyčkala, dokud servírka nezmizela ve vedlejší místnosti. Poté sáhla do svého pláště a z váčku s galeony vytáhla jednu zlatou minci, kterou si položila do dlaně, tu zavřela a namířila na ni hůlkou. Zavřela oči a soustředila se. Když poté otevřela svou dlaň, místo zlaté mince držela malou papírovou libru. Tu položila na stůl, váček s galeony si schovala pod plášť, stejně tak jako hůlku, vstala a odešla z kavárny.

Vyšla na rušnou Londýnskou ulici. Zapátrala v paměti a nejistým krokem vykročila směrem, kudy si myslela, že se nachází dům číslo dvanáct na Grimmauldově náměstí.

Začínalo se pomalu stmívat, zatímco Narcisa procházela ulicemi Londýna. Každou sekundu ji mohli najít, a to ji tolik děsilo. Cítila se tak snadno dosažitelná, že kolem sebe rozprostřela pár ochranných kouzel, čistě pro pocit bezpečí.

Když se zdálo téměř nemožné, že by kdy dům Blacků našla, objevila se na zvláštním náměstí. Na Grimmauldově náměstí. Ihned se vydala hledat dům číslo dvanáct. Míjela dům číslo jedna, dům číslo dva, dům číslo tři... dům číslo deset, dům číslo jedenáct, a... poté tam byl dům číslo třináct. Žádná dvanáctka.

Ach ne, povzdychla si. Všechno je ztracené... Chvíli to tak skutečně vypadalo, než se mezi domy číslo jedenáct a třináct jakoby "vmáčknul" další dům. Jakoby se ostatní domy odsunuly, aby udělaly prostor pro další.

Narcisa překvapeně vzhlédla a hleděla na otlučené dveře, na špinavé zdi a umolousaná okna.  Chvíli tam jen tak stála, než se vydala ke dveřím. Vytáhla hůlku a párkrát na dveře poklepala. Ozvala se série cvaknutí a kovových zvuků, než se dveře pomalu otevřely. Když Narcisa vstoupila do temné a vlhké vstupní haly, dveře za ní se zabouchly a ovanul ji mrazivý chlad. Jakoby zahlédla něčí siluety, stín... Stála tam a čekala.

"Lumos," zašeptala a na hrotu její hůlky se rozsvítilo malé, ale silné světélko. Vypadalo to, že je dům prázdný, přesně, jak předpokládala. Ještě se otočila ke dveřím a mávla hůlkou. Opět se ozvala cvaknutí a zvláštní zvuky, než se dveře zamkly.

Narcisa vykročila vstupní halou, přičemž si na cestu svítila svou hůlkou. Dům byl zabezpečený, to ano, ale jí se nějak povedlo přes ta kouzla přenést. Možná to bylo tím, že byla z rodiny Blacků, anebo také tím, že proti ní samotné dům nikdo nezabezpečil.

Osvítila si staré zašlé tapety, nakřivo pověšené obrazy a velký křišťálový lustr. Tento dům v ní oživil tolik vzpomínek...

Prošla vstupní halou a zabočila do několika místností. Jakmile prošla celé dolní patro domu, vydala se po schodech nahoru, přičemž hleděla na strašidelně vyhlížející hlavy domácích skřítků. Nahoře prošla dlouhou chodbou. Nohy ji nesly do místnosti, kam se toužila podívat.

Otevřela rozvrzané dveře a světlo z hůlky ozářilo velký rodokmen Blacků, okrasně vyšitý zlatou nití v gobelín, který pokrýval celou jednu stěnu. Gobelín byl starý a zašlý, ale zlatá nit se stále leskla, takže šlo rozeznat jednotlivá jména a tváře. Nahoře byl velký nápis, na kterém bylo napsáno: Vznešený a starobylý rod Blacků, Toujours pur.

Narcisa se musela usmát. Vždy čistý.

Přejela prsty po povrchu gobelínu. Po chvilce našla své jméno: Narcisa Blacková, dvojitou zlatou čarou spojena s Luciusem Malfoyem, od kterých vedla jednoduchá zlatá čára ke jménu Draco. Při tom se jí v očích zatřpytily slzy.

Nevěděla, jak dlouho tam stála. Připadalo jí to jako celá věčnost. Teprve poté odešla do dolního patra, mávla hůlkou, aby se rozsvítily starobylé lampy, a vešla do jednoho z několika salonků. Někde našla zašlou deku, kterou pomocí kouzla očistila. Poté si jen lehla na pohovku, přikryla se svým pláštěm a dekou a snažila se usnout a nemyslet na to, co ji ještě čeká.