Story of Narcissa Malfoy

Skládačka

"I bez jakkoli malého dílku by ta největší skládačka nebyla vyřešena."

Provazy kolem jejích zápěstí povolily a Narcisa se úspěšně vymanila z jejich sevření. Zhroutila se ze židle na kamennou podlahu a doplazila se k Dracovi, kterého pustili a nechali ležet na zemi.

"Draco..." zašeptala zoufale a vyděšeně a začala svého syna hladit po tváři. "Neboj se, už je dobře..."

"Udělala jste dobrou věc," řekl Rowle. "Za odměnu tu zůstanete spolu. Stejně už nemáme místnost, kde bychom vašeho synáčka dál drželi." Poté se otočil a následován Rookwoodem a Yaxleym vyšel ze sklepení. Dveře se za nimi zavřely, zaskřípala závora a sklepení opět potemnělo.

"Matko..." zašeptal vyčerpaně Draco a vzhlédl do očí své matky.

"Neboj se, už jsou pryč," řekla konejšivě Narcisa a začala ho hladit po vlasech. Pomohla mu se posadit a sama si k němu klekla. "Kde tě drželi? Co všechno ti dělali? A co se vůbec stalo?"

"Přišli si pro mě..." začal Draco a polknul. "... už v Bradavicích. Odvedli mě ven a přemístili jsme se sem..."

"Kam přesně?"

"No... ven, před zahradu... potom mě odvedli dovnitř do jednoho salonku, do kterého jsem snad nikdy v životě nevstoupil. Zavřeli mě tam a vyslýchali mě. Když jsem jim řekl, že nic nevím, praštili mě..."

"Kdo?"

"Takovej vysokej s tmavými vlasy, jmenuje se nějak Dolov..."

"Antonin Dolohov," doplnila ho Narcisa.

"Ano ten... no furt mě bil, a já mu pořád říkal, že nic nevím. Ptal se na tebe, říkal, že musím určitě něco vědět, že určitě máme nějaký plán, ale já nic nevěděl. Takhle to pokračovalo furt, než mě tam prostě jen zamkli a nechali. Nevím, jak dlouho to bylo, ale potom si pro mě přišli a odvlekli mě sem."

Narcisa to všechno musela vstřebat. Poté se ještě zeptala: "A co Bellatrix? Byla za tebou?"

"Jednou..." Draco jakoby se zamyslel. "Nebo vlastně dvakrát. Nejdřív normálně se Smrtijedy, potom přišla sama, asi tajně. Dala mi něco k jídlu a říkala, ať to ještě zkusím vydržet, že potom něco vymyslí. Taky se mě ptala, jestli něco nevím -  o tobě a tom všem, o čem jsem neměl ani tušení. Řekl jsme jí, že nic nevím. Potom už žádnej Smrtijed nepřišel."

Narcisa pozorně poslouchala. Takže Bellatrix se Dracovi snažila pomoct. Zařídila, aby ho už nechali na pokoji... co ale pak mělo znamenat to všechno ostatní?

"Dobře," přikývla po chvíli a utrhla si ze šatů kus látky. "A teď si lehni, musíš se prospat," řekla, políbila ho a vsunula mu složenou látku pod hlavu. Poté sledovala svého jediného syna, jak pomalu usíná.

Čas ubíhal strašlivě pomalu a nadpozemsky rychle. Dlouhé a nekonečné chvíle a okamžiky byly za chvíli pryč a nastal nový den. Narcisa nebyla schopna odhadnout, jak dlouho je společně s Dracem tady ve sklepení. Mohly to být pouhé hodiny, nebo dny...

Od chvíle výslechu, kdy se shledala se svým synem, za nimi už nikdo nepřišel. Doposud dostali jen talíř s tvrdým chlebem a džbán s vodou, to bylo všechno, co jim mělo vystačit na další dny. Co jim tak dlouho trvá? Proč se nic neděje? Ale Narcisa věděla, že tam venku se toho děje víc než dost - jenom o tom nevědí.

Draco většinu času buď prospal či proležel, nebo přecházel po celém sklepení sem a tam. Někdy něco řekl, ale většinou mlčel, a krom jeho kroků, které se celým jejich vězením rozléhaly v ozvěnách, bylo ve sklepení ticho.

Narcisa si šáhla ke krku a dotkla se prsty chladného medailonu. Opatrně ho vytáhla ze své skrýše pod šaty, sundala si ho z krku a zadívala se na něj. Měla hodně času k přemýšlení, a už začínala tušit, co všechno se vlastně děje, a že skoro všechno se točí kolem tohoto malého a na pohled téměř bezcenného předmětu. Takže jedinou zbraní, kterou v současné situaci měla, byl tento medailonek a to, co všechno věděla.

Asi před hodinou Narcisa usnula. Když se probudila, pohlédla do Dracovy vyděšené tváře.

"Co se děje?" zeptala se rychle a už byla na nohou.

Seshora se z celého domu nesly hlasité rány a výkřiky. Jakoby se celý dům otřásal v základech.

"Já... právě jsem se probudil, a pak slyším hroznou ránu a výkřiky..." zamumlal Draco.

Narcisa vzhlédla, jakoby doufala, že skrze strop uvidí, co se tam nahoře vlastně děje. Náhle se ozvala další, tentokrát hlasitější rána a ze stropu sklepení se snesl prach.

"Někdo jde!"

Narcisa pohlédla ke dveřím sklepení, na které Draco ukazoval. Ozvaly se rychlé kroky a zachrastil zámek.

"Schovej se," zašeptala k Dracovi a schovala se za nejbližší sloup. Draco zalezl do rohu sklepení a schoval se pod kupu hadrů.

Dveře se otevřely a Narcisa spatřila siluetu menší postavy, která si zmateně prohlížela prázdné sklepení. Chvíli se nic nedělo, než se ozval roztřesený hlas: "K-kde jste?"

Narcisa vyhlédla zpoza sloupu. Sklepením se zablesklo rudé světlo, které ozářilo Červíčkovu vyděšenou tvář. Narcisa se vyhnula kouzlu a proklouzla k Červíčkovi. Vyrvala mu hůlku z ruky a několikrát ho kopla do nohou. Červíček upadl na kolena a vzhlédl ke své paní. "P-paní Narciso, já..."

"Buď zticha, ty ubohý poskoku," řekla jen a namířila na něj hůlkou. Zablesklo se a Červíček se zhroutil k zemi.

"C-co jsi m-mu udělala?" řekl zmateně Draco, když vylezl ze svého úkrytu a díval se na tělo zkroucené na zemi.

"Jen jsem ho omráčila," odpověděla svému synovi. "Ale zasloužil by si víc, zbabělec." Sehnula se a prohlédla mu kapsy kabátu. Nakonec mu z rukávu vytáhla hůlku - svou hůlku.

"Tu máš," řekla Dracovi a podala mu Červíčkovu hůlku. Sama si vzala tu vlastní.

"A co teď?" zeptal se Draco a šťouchl do Červíčka špičkou boty.

"Půjdu tam nahoru," řekla Narcisa a otočila se ke svému synovi. Pohlédla mu do jeho hlubokých očí a pohladila ho po tváři. "Ale ty zůstaneš tady. Nedopustím, aby se ti něco stalo."

"Ale ma -"

"Jak jsem řekla." Políbila ho na čelo, přičemž si musela stoupnout na špičky. Její chlapec vyrostl. "Zůstaň tady."

Ještě se na něj usmála, než překročila Červíčkovo tělo a vyrazila nahoru po schodech. Celé to byla jedna velká skládačka, kterou se Narcisa rozhodla složit.