Podvol se mi! (Loki ff)

Obrat

„Cože?" vyjeveně jsem na něj hleděla. Vážně řekl, to co si myslím?

Loki se napřímil. „Když tě pustím, nevrátíš se," zkonstatoval s prázdným výrazem a nečekal ani, že se budu hájit. Zaskočilo mě to. S potlačeným pláčem jsem k němu vzhlédla.

„Já... já bych..." Nenapadalo mě nic, co bych měla říct. Možná proto, že měl pravdu. Vrátila bych se? Když jsem zůstala zticha, Loki řekl: „Pak tedy není o čem mluvit." Jeho oči působily najednou tak ledově.

„Já bych..." chtěla jsem ještě něco namítnout, ale při pohledu do jeho očí jsem se to neodvážila dokončit. Kromě hlasu se začalo třást i moje tělo.

„Věděla jsi moc dobře, co naše dohoda obnáší. Kdybys ji neuzavřela, nebyla bys tu," řekl prostě. Tím se snažil zřejmě říct, že si za to můžu sama. Z jeho slov mi spadla brada. Nevěřícně jsem mu pohlédla do tváře. Jeho slova mě natolik pobouřila, že jsem se neudržela.

„Kdybych ji neuzavřela, tak by Lana zemřela! Neměla jsem na výběr!" Ostře jsem se ohradila. Moje reakce ho nijak viditelně nepřekvapila.

„Ale ano. Na výběr jsi měla! Nemusela jsi ji zachraňovat," zvýšil hlas.

Zhluboka jsem se nadechla. Adrenalin v krvi mi nedovolil zastavit. „Jak něco takového můžeš vůbec říct?! Jak?" Šokovaně jsem od něj odstoupila. ,,Nejspíš proto, že ti na ničem nezáleží. Očividně nejsi schopen milovat a tím pádem neznáš soucit!" vykřikla jsem a snažila se zklidnit údery srdce. Hněv mu přímo šlehal z očí, ale já se nebála.

„Tak teď mě dobře poslouchej, maličká..." procedil přes zaťaté zuby. Ale já na jeho výhružky nebrala ohled, na to jsem byla příliš rozčílená. Odstrčila jsem ho a rychlými kroky se od něj vzdálila. 

„Jak se opovažuješ otáčet se ke mně zády?!" Slyšela jsem za sebou jeho rozzuřený hlas a kroky, jimiž se bleskově přesunul, takže stál už hned za mnou. Silou trhl za moji paži a otočil mě čelem k sobě. „Já jsem tvůj král a ty mě budeš poslouchat! Podvol se mi!" zakřičel přes celou místnost.

„Nikdy!"

Ostře se nadechl. Silou mě přitlačil na chladnou stěnu za mnou a moje lopatky mě při nárazu rozbolely.
Jeho ruce mi pevně svíraly ramena a já se tak nemohla pohnout.

„To co jsi řekla se trestá smrtí!" řekl varovně s vážnou tváří. Nevím jestli to bylo díky tomu záplavu všeho, co se teď odehrávalo, a nebo jestli to bylo něco, co jsem opravdu chtěla, protože jsem na to řekla: „Tak to udělej!" Vyzvala jsem ho, plně odevzdána čemukoliv, co se mělo stát. Loki strnul. Jen na mě hleděl. Upřeně se mi díval do očí, jako by se v nich snažil číst. Svraštil čelo. Potřásl hlavou ze strany na stranu. Byl v šoku. Dech se mu začal zpomalovat a jeho ledový pohled tát. Jeho sevření povolilo.

„Já.. nemohu!" vydechl. Ve tváři se mu promítlo několik emocí najednou, neporozuměla jsem všem, snad jen některým – bolest, lítost, strach.

Jedním krokem se ode mě odtál. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit. Dlouze se na mě podíval. Nedokázala jsem ani odtušit nad čím přemýšlí. To, co jsem řekla ho nějakým způsobem zasáhlo. Hádka se mezi námi přehnala jako letní bouřka. Byla pryč, a něco zvláštního přišlo místo ní.

„Ty nemáš ani nejmenší představu o tom, co cítím," řekl trhaně a těžce vydechl. Sklopila jsem pohled. Nevím proč, ale cítila jsem se špatně, provinile možná. Proč? To jsem nechápala. Postavila jsem se před něho. Nepodíval se na mě. Pohled odvrátil. Než jsem si to stačila rozmyslet, natáhla jsem k němu ruku a dlaň mu přiložila na tvář. V odpověď na to, pevně semknul víčka a tváří se k mé dlani přitiskl. Zhluboka se nadechl a pak otevřel oči, které byli plné smutku. „Jsi volná, můžeš jít," řekl.