My New Mysterious Life

20. část

*pohled Jess*

Probudila jsem se kvůli suchu v puse. Převalovala jsem se na posteli, ale žádná poloha mi nevyhovovala, natož aby to změnilo ono sucho. Povzdechla jsem si, posadila se a přehodila nohy přes okraj postele. Pohled na okno mě donutil k úsměvu. Přes sklo krásně prosvítalo sluníčko, až to bolelo do očí, ale rozodně to náladu po ránu nezkazilo.

Co bych tak mohla dnes dělat? Mohla bych zalézt do postele a číst si, protože jsem na knížky ještě nenašla čas. Nemusela bych jít celý den ven a jen si užívat klidu domova.

Zvedla jsem se, protáhla si ztuhlé svaly a s úsměvem kráčela dolů do kuchyně. Takhle dobře jsem se nevyspala už dlouho, ale rozhodně si nestěžuji.

Překvapení, kterému se mi záhy dostalo, by se dalo přirovnat k dočista šokujícímu. Niall Horan stál v mé kuchyni a něco připravoval, hádám, že snídani. O milisekundu později mi došlo, že tu vlastně včera večer byl a já pak usnula. Myslela jsem, že odešel, ale nejspíš ne.

„Dobré ráno, Šípková Růženko," vytrhl mě Niallův hlas z usilovného vzpomínání na jeho proslov v noci. Mírně jsem sebou škubla, což mě vrátilo do přítomnosti. Vzhlédla jsem k němu, abych si všimla, že se na mě pobaveně kření. Asi vypadám vážně krásně.

„Ty jsi tu spal?" zeptala jsem se bez ohledu na nějaké slušné chování a odpověď na jeho pozdrav. Stejně je malá pravděpodobnost, že bych mu řekla něco podobně 'milého'.

„Jo, spal. Nebyla jsi proti, tak jsem zůstal," uchechtl se a vypadal, že sleduje, jak zareaguju. Už jsem se chystala odpovědět stylem 'aha', ale on se rozesmál a dodal: „Tím jsem chtěl říct, že jsi spala, takže jsi ani nemohla být proti, už chápeš? A nemusíš celý den stát ve dveřích. Sedni si," smál se dál na mém pomalém chápání a odnesl talířek s hrnečkem na stůl. Mohlo mi hned dojít, že si ze mě střílí, ale ještě nejsem úplně nastartovaná. Hned, co se najím a napiju čaje, bude všechno tak, jak má být.

„Děkuju. Je to dobrý," pochválila jsem mu volské oko se šunkou. Jen pokýval hlavou a odešel do obýváku. Uslyšela jsem zvuky z televize. Vypadá to, že se tu celkem zabydlel, ale mně to nevadí. Kdo by odmítl snídaňového sluhu? Kromě anorektiček asi nikdo.

Dojedla jsem a nádobí dala do dřezu. Rozhodla jsem se neplnit zbytečně myčku, když to můžu umýt v ruce a rovnou jsem tak udělala. Mokré nádobí jsem odstavila na odkapávač a šla do koupelny. Vyčistila jsem si zuby a vrátila jsem se k Niallovi.

„Tak co budeme dneska dělat?" zeptala jsem se s úsměvem. Už se znovu na něco ptám.

„Já se budu koukat na animáky. A ty?" vycenil zuby, aniž by se na mě otočil.

„Tak si to užij. Jdu si číst," odpověděla jsem a s povzdechem jsem odešla do pokoje. Z poličky jsem si vybrala knížku a lehla jsem si do postele.

Po několika kapitolách mě bolely oči, tak jsem se zachumlala a snažila se usnout. Nejspíš se mi to i povedlo, protože když něco těžkého dopadlo těsně vedle mě, lekla jsem se. Pomalu jsem se otočila a uviděla blonďatou hlavu, jak mě sleduje. Vydechla jsem všechen vzduch a převrátila se na druhý bok. Doufala jsem, že zmizí. Bohužel se tak nestalo, protože začal mluvit.

„Já vím, že nespíš. Skončil Medvídek Pú a já mám hlad. Musíš mi něco udělat!"

„Vezmi si med a běž pryč. Chci spát," odbyla jsem ho. Silně jsem stiskla oční víčka k sobě a chtěla znovu usnout, ale nezdařilo se.

„Med nechci. Chtěl bych něco jinýho, ale to mít asi nebudu. A jídlo to není," smutně dodal poslední slova a odešel. Nevěděla jsem, jak to myslí, a proto jsem rychle vstala a šla za ním.