My New Mysterious Life

17. část

*pohled Jess*

Všechny stěny byly bílé. Nikde nebyl žádný nábytek, jen holé stěny a bílý koberec. Dveře ani okna jsem nikde neviděla. Seděla jsem opřená o jednu zeď s nohami u hrudi a zoufale se snažila zjistit, kde jsem. Bohužel bezvýznamně. Pořád jsem však měla pocit, že v místnosti nejsem sama. Přišlo mi, že se na mě někdo dívá, ale nikdo, kromě mě, tu nebyl.

Najednou jsem uslyšela zvuk. Možná už blázním z toho ticha a mých myšlenek. Třeba jsem to udělala já, jen jsem si to neuvědomila. Ale když se šustění zopakovalo, aniž bych se hnula, lekla jsem se. Podívala jsem se všemi směry, ale nic se nezměnilo. Pořád jsem tu jen já. Ještě zbýval strop. Ale co by kdo dělal na stropě? Byla ve mně malinká dušička, ale podívala jsem se na zeď přede mnou a pomalu jsem stoupala pohledem výš, až jsem skončila přesně nade mnou. Jen bílá barva a nic víc. Vydechla jsem všechen vzduch z plic, který jsem nevědomky zadržovala. Zasmála jsem se svojí naivitě. Co jsem si myslela? Že by tu byl nějaký zlý Spiderman nebo něco podobného, co neexistuje? Asi už jsem vážně blázen. Nemám ani ponětí o čase, jestli je ráno nebo večer a jak dlouho tu jsem. Jen je tu světlo, i když nikde není ani škvírka, kudy by pronikly sluneční paprsky nebo jiný zdroj světla. Tím pádem nejsou vidět ani kouty místnosti, protože tady není jak udělat stín. To znamená, že to tu vypadá jako nekonečně velké.

Stoupla jsem si a dala jsem ruce před sebe. Paže jsem měla holé. Prohlédla jsem si celé své tělo od shora dolů. Neměla jsem na sobě skoro nic. Pouze spodní prádlo. Jak jinak než bílé. Z ničeho nic mi začala být zima. Velká zima. Dokud jsem nezjistila, že nejsem oblečená, bylo mi teplo. Ale teď je tomu naopak.

Rozešla jsem se směrem dopředu a ruce jsem měla před sebou, kdybych náhodou narazila na konec. Po asi padesáti krocích, kdy mi přišlo nemožné, aby byla jedna místnost takhle veliká, jsem se rozeběhla. Běžela jsem pořád stejně, abych se hned nezadýchala. Koukala jsem před sebe a snažila se rozpoznat, jestli se blížím k protější stěně. Hodně daleko ode mě se zjevilo něco černého. Nejdřív to byl malinký flíček, ale když jsem se přibližovala, začala jsem rozpoznávat obrysy nějaké postavy. Zrychlila jsem, abych se k ní dostala co nejdřív. Postava se zvětšovala a já se snažila zaostřit na tvář. Byl to asi nějaký muž. Usoudila jsem to podle jeho krátkých hnědých vlasů, které měl vyčesané nahoru. Zastavila jsem se asi deset metrů od něho, kdy jsem na něho dobře viděla. Černé tričko, černé džíny, černé tenisky typu Vans. Na pravé ruce pár tetování. Kolem krku řetízek z chirurgické oceli. V uchu černý tunel. Popošla jsem kusek blíž k němu, abych se mu mohla podívat do tváře, ale on se koukal do země. Rozhodla jsem se k němu promluvit.

,,Ehm, kdo jsi?" zašeptala jsem, aby mě nezradil hlas. Stejně je tu všechno slyšet. Dotyčný se na mě podíval a ušklíbl se. Nedocházelo mi, že před ním stojím polonahá.

,,Nepoznáváš mě?" zeptal se hravě. On mě zná? Odkud? Nikdy jsem ho neviděla. Mluvil malinko jinak než já. Přízvuk? Možná.

,,Promiň, ale ne," řekla jsem lítostivě. Zvedl jednu ruku směrem ke mně a ukazováčkem mi naznačil, abych šla blíž. Udělala jsem dva malé krůčky. Ani nevím proč, ale měla jsem z něho strach. Možná kvůli tetováním nebo všeobecně kvůli tomu, jak vypadal a jak působil. Odfrkl si a přistoupil ke mně. Zastavil se asi půl metru ode mě. Dívala jsem se mu do jeho modrých očí, ve kterých něco bylo, ale nedokázala jsem popsat co. Nelíbilo se mi to.

,,Opravdu ne? Podívej se pořádně," vyzval mě. Prohlédla jsem si každou část jeho tváře a následně celého těla. Někoho mi připomínal, jenže koho? Hnědé vlasy, modré oči, přízvuk...

,,Nialle?" zkusila jsem hádat. Sedělo to na něho nejlíp. Oči, vlasy, tvář, postava. Ďábelská verze Nialla Horana.

,,Konečně ti to došlo," zasmál se sám pro sebe.