My New Mysterious Life

18. část 1/2

Sedím na tvrdé a nepohodlné, dřevěné lavici, ze které mě už dost bolí zadek, ale užívám si atmosféru kolem sebe. Přede mnou, za podlouhlým hnědým stolem, sedí několik lidí, mezi nimiž je i soudce, který je pro mě ten nejdůležitější z celé místnosti. Kousek ode mne sedí dva vysocí kluci se zkroušenými výrazy- Ryan a Chris. Nejen, že nechápu, proč to udělali, ale hlavně tomu nedokážu uvěřit. Tak stupidní podraz by snad nikdo nevymyslel! Bohužel je tam to slovíčko SNAD a vztahuje se na mého bývalého přítele, pokud se ten vztah dá vůbec počítat, a na bývalého spolužáka. Díky Bohu, že jsem si ke studiu vybrala práva a mám kamarády právníky. Teď vyhraju na plné čáře a budu ta poslední, co se bude smát. Zaslouží si to! Dave (právník, který mě zastupuje) je potopí úplně na dno a dostanou nejvíc, kolik můžou. Jejich právník je totálně neschopný a ptá se na otázky, které jsou úplně nesmyslné. Navíc moc dobře ví, že já jsem tady ta "dobrá" a oni jsou ti "špatní". Nejlepší na celém procesu je, že kluci nic nezapírali, na všechno odpovídali kladně a vůbec jim nedošlo, že si tím ještě přitěžují. Tedy jak v čem. Za mnou seděla Becca, která pro mě svědčila a držela mi palce, aby to dobře dopadlo a vedle mě můj právník-kamarád Dave.

,,Prosím všechny v místnosti, aby se postavili," řekl soudce a všichni jsme vstali. Za námi bylo pár policistů a dveře hlídala ochranka. Ještě než soudce vyslovil rozsudek, promítla jsem si v hlavě pár věcí, které se udály za posledních pár dní.

Vstoupila jsem do svého pokoje. Všude to vypadalo smutně a jako bez života. Přistoupila jsem ke svému toaletnímu stolku, u kterého jsem se vždycky líčila a česala a díky tomu jsem tam měla pořád nepořádek, kvůli všem věcem, které jsem tam nechávala. Mamka mi často říkala, abych si to uklidila, jenže jsem to jen srovnala a nic z toho jsem nedala pryč. Občas jsem malinko neposlouchala, to se stává, ne? Nad stolkem bylo pověšené staré zrcadlo. Za dřevěný rám byla založena fotografie naší rodiny, když jsme byli na dovolené, myslím, že v Itálii. Fotili jsme se na molu u moře, já, Becca a mamka s taťkou. Byli jsme šťastní. Teď na stolku ležela červená růže a u ní zapálená svíčka. Byla tam také obálka s věnováním Pro maminku a tatínka, nejspíš v ní byl dopis. Vyndala jsem ho a začala číst:

Milá maminko a tatínku,

udělali jste pro nás nejdůležitější věci v našem životě, byli jste pro nás oporou, nejbližšími lidmi, které jsme měly a spoustu dalšího. Milujeme Vás za to a nikdy na Vás nezapomeneme. Odpočívejte v klidu.

S láskou, Rebecca a Jessica.

Stručné, ale věcné. Koukala jsem se na list papíru, který jsem držela v rukách, ještě nějakou chvíli a po pár vteřinách nebo minutách - bylo těžké to rozsoudit, protože pro mě teď čas neměl žádnou cenu - se mi z oka vykutálela jedna veliká slza. Vrátila jsem dopis zpátky do obálky a položila ho na stolek. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a propukla jsem v pláč. Tohle se nemělo stát. Neměli nás tu nechat! Vždyť jim je přes padesát! Ještě by toho měli spoustu před sebou! Mohli by cestovat, sami nebo i s námi, užívali by si důchod, až by se k němu dostali, prostě je na tohle moc brzy. To přeci není fér nebo snad je?! Oni si to nezasloužili! Neudělali nic špatného, nemají za co být potrestaní! Ještě nepřišel ten správný čas a ani dlouho přijít neměl!

Sedla jsem si na postel a snažila jsem se na nic nemyslet. Taková ta scénka z filmu, když hraje pomalá a smutná hudba, protože hlavní hrdinka se rozešla s někým, koho hodně milovala, nebo se chystá opustit svoje kamarády a nechce se jí. Když se kouká z okna na déšť a přemýšlí o tom, co udělala špatně nebo co by změnila. A najednou hudba přestane hrát, protože se něco stane. Okamžik, kdy tu dívku něco napadne nebo někdo překazí její klid. Ke mně přišla do pokoje Becca a koukala na mě soucitným pohledem.