Záhadné hry, v kterých se umírá!

1. Kapitola

MIRIAM...

Zdá se mi sen:
Je zrovna horký večer, kdy si sednu na houpačku a začnu se houpat. Zapnu notebook. Nasadím si na hlavu sluchátka a najdu si složku, kde mám stažené všechny díly Partičky. Kliknu na první díl a začnu ho sledovat. Sem tam dostanu záchvat smíchu.

Pustím si další dva díly. Jsem do toho, tak zažraná, že nevnímám okolí a vůbec si neuvědomuji, že je už po dvanácté hodině.

Vrátím se do reality, až když uslyším obrovskou ránu. Sundám si sluchátka a zaposlouchám se do ticha. Nic neslyším, tak si nasadím sluchátka zpátky na uši a dívám se dál.

Po pěti minutách si všimnu, že kousek přede mnou stojí černá postava, která je zahalená, takže ji nevidím do obličeje. Než stihnu zařvat, zmatkovat, a nebo se bránit, tak je ta postava u mě.

Překvapí mě svými rychlými pohyby. Na ústa mi přiloží nějaký hadr, abych nekřičela. Obkročmo si na mě sedne a přitiskne mě k houpačce, aby mi znemožnila pohyb. 

Snažím se kolem sebe kopat, nebo aspoň škrábat. Přes ten hadr řvu o pomoc a nadávám. 

Chytám tu ruku a snažím se ji odtáhnout od svých úst. Dochází mi dech a začíná se mi hromadit krev v mozku. Panikařím. Snažím se zachránit si vlastní život, ale nedokážu to, když mi dochází dech.
Vzdávám to.

Pustím ruce podél těla. Selhávají mi životní funkce. Naposledy se nadechnu a pohltí mě černočerná tma.

Celá zpocená se probudím a posadím se. Chvíli mi trvá, než se vzpamatuji a vytřeštím oči. Přede mnou jsou mříže a za nimi černočerná tma. 

Štípnu se do ruky, abych si byla jistá, že nejsem ještě pořád ve snu. Syknu bolestí, když se štípnu hodně silně. Dojde mi, že tohle není sen, jak bych si přála, ale že je to krutá realita. Za-mračím se, protože nechápu, co tady dělám.

Postavím se na nohy a otočím se kolem dokola. Jsem v místnosti – ve vězení, která je 5 na 5 metrů velká. Musím několikrát zamrkat, abych se ujistila, že nemám vidiny. Opravdu jsem ve vězení? Proč?
Je to snad nějaký Kanadský vtip? 

Až, když uvidím na zemi nějakou barevnou kartičku, tak mi dojde, že tohle bude mít ke vtipu opravdu daleko. Otočím kartičku, tak abych viděla co je na ni napsané a začnu si nahlas pro sebe číst:

1. Nepodváděj!

2. Každá hra, má svá pravidla!

3. Každá hra, má předem daný čas!

4. Každá hra, má svůj smysl!

5. Každá hra, má svůj řád!

6. Každá hra, odhalí jedno tajemství Vašeho věznitele!

7. Každá hra, určí vítěze!

8. Nikomu neříkej, kým jsi.

9. Úplný vítěz bude jenom jeden!

10. Porušíš jeden z těhle pravidel a čeká tě jistá smrt!

Co to má znamenat? Vůbec nechápu, o co tady v té hře jde? A proč ji vůbec mám hrát? K čemu mám znát pravidla, když nemám chuť hrát nějakou pitomou hru? Pokládám si otázky, na které nenacházím odpovědi. Přesto dojdu závěru: Chci pryč! Tohle vězení je deprimující! 

Odhodím ty pravidla do vzduchu a posadím se zpátky na zem. Začnu si lámat hlavu nad tím, proč tady vlastně jsem a proč mám hrát nějaké pito-mé hry. 

Dojde mi ale, že ty hry určitě nebudu hrát sama. V pravidlech bylo jasně řečeno, že vítěz bude jenom jeden. Nemůžu tedy hrát sama. Jenomže, kdo budou ti ostatní se mnou hrát? O co tady vůbec jde?

Proč nikomu nemůžu říct, kdo doopravdy jsem? Co je na tom, že někomu něco o sobě řeknu? To mě přece nezabije, nebo snad jo? Nikomu to přece neuškodí, nebo snad ano? 

Po chvíli si přestanu dávat otázky a vzdám to. Neznám na ně odpovědi a nechci si s nimi lámat hlavu. Přece jenom zítra je taky den a třeba se dozvím, proč tady jsem a jakou tady mám roli.

Lehnu si na studenou zem a zavřu oči. Za chvíli se ponořím do ráje snů.

Ano vím, že první díl je nudný, ale nezoufejte, u třetí kapitoly bude první smrt ;)

Rozepsala jsem další nový příběh, tak se podívejte, kdyžtak na příběh - Pod maskou nevinnosti ;)