Záhadné hry, v kterých se umírá!

6. Kapitola

MIRIAM...

Sedím na židli a vůbec se mi nechce do té dezinfekce. Vím, že to bude štípat a to hodně, když jsem si tak šikovně rozřízla do masa dlaň. Odhodlám se a popadnu dezinfekci. Zatnu zuby, když ji nanesu na ruku. Čekala jsem, že vykřiknu, protože to bude štípat. Nic takového se nestalo. Trochu to zaštípalo, ale to byla jenom taková krátká chvíle, že jsem to moc dlouho nepostřehla.

Po dezinfekci jsem si vzala obvaz a začala jsem si ho obvazovat kolem ruky. Bohužel jsem si obvazovala levou rukou tu pravou. Vůbec mi to nešlo.

„Miriam, chceš pomoct?" zeptá se mě Ethan.

Přikývnu.

Podívá se na moji ruku. „Dobře sis rozřezala dlaň." přejede po ní prsty. „Ani se nedivím, že jsi tam jednou málem pěkně sletěla. Musí to bolet, že jo."

„Ethane, já to nechápu." svěřím se mu. „Nechápu, jak jsem mohla být tak rychlá. Mohla jsem to být já, koho by hodily na ty dřevěné kůly."

Obvazuje mi ránu a přitom rukou zavadí o ránu, že syknu bolestí. „Promiň." dál mi ruku obvazuje.

„V pohodě."

„Je pravda, že jsi těmi překážkami proletěla, jako drak. Víš, ale tady jde o psychiku člověka. Může si myslet, že to prošel strašně pomalu, ale pravda je jiná. Když jsme tady, kde nám jde o život, tak se v sebezáchově a adrenalinu snažíme dostat z toho, co nám ohrožuje život. Proto není divu, že jsi to tak rychle proběhla. Nutilo tě to."

„Aha." zamumlám. Takhle jsem nad tím nepřemýšlela.

„Tak je to hotové." usměje se na mě.

„Děkuji." Úsměv mu opětuji. Ale odvrátím tvář a setkám se pohledem s Carol. Šokuje mě, když v její ruce vidím nůž, který míří na své srdce. „Carooool! Nééé! Nedělej to!" rozběhnu se za ní, abych ji sebrala ten nůž, ale je pozdě. Rozhodla se sama.

„Miriam, omlouvám se." hlesne s očima zaplněnýma slzami. „Nemůžu takhle dál žít." jedním pomalým pohybem zaryje do srdce nůž. Otevře pusu a pak ji zavře. Nevytřeští oči, jenom v nich vidím plno slz. Spokojeně se sesune na zem, kde ještě sebou chvíli kope. Pak v ní všechno ochabne a její život skončí.

Je mrtvá!

Zavřu oči, abych si řekla, že tohle byla její vlastní rozhodnutí. Rozhodla se pro takovou smrt, tak jak chtěla. Byla to volba, která musela být určitě těžká, ale aspoň neumře ukrutnou smrtí. Psychicky to nezvládla, možná to pro ní bylo dobře, když se zabila.

Uslyším pláč. Zběsilý pláč. Hanna pláče nad ztrátou Carol. Zřejmě se z nich museli stát za tu chvíli kamarádky, anebo má špatnou psychiku, jako Carol.

Přijdu k ní, kde už stojí Jenna a Olí s Kamilem. Obejmu ji kolem ramen a zašeptám ji do ucha. „Carol umřela v pokoji. Umřela, tak jak chtěla. Neumřela násilnou smrtí, ale smrtí jakou sama chtěla."

„Jenomže proč?" vzlykne Hanna. „Mohla dál bojovat!"

Zavrtím hlavou. „Neměla na to sílu. Nedokázala si představit, že by měla vidět další smrt našich vrstevníků."

„Možná," odpovídá mi mezi vzlyky. „máš pravdu."

Posadily jsme Hannu na židli a chvíli jsme u ní jenom tak stáli a poslouchali její vzlyky. Pak Jenna promluvila. „Co, kdybychom si sedli za Ethanem?"

Přikývnu. Sice se mi, za ním moc nechce, ale zase nechci poslouchat Hanniné vzlyky. Už jsem dneska slyšela dost breku, křiku a viděla dost smrti na jeden den. Tři smrti za den, stačí!

Sedneme si k Ethanovi.

„Stejně nechápu, smysl těhle her." řekne. „Proč je máme hrát? To někdo má takové chutě, že chce, abychom trpěly a umíraly? Jenomže proč?"

„Tohle nikdo neví." sama si někdy takové otázky položím, ale vzdám to, protože mě nebaví na ně hledat odpovědi.

„Třeba je to nějaký psychopat." navrhne Jenna.

Ani jeden z nás na to neodpoví. Není k čemu se vyjadřovat, když má zřejmě pravdu.

„Myslíte, že nás hledá naše rodina?" chce vědět Jenna.

„Určitě." trochu povzbudivě se na ni usměji. „Má o nás strach a dělá všechno proto, aby nás našla. Policie nás taky musí všechny hledat. Určitě jim došlo, že tady něco nehraje, když zmizlo dvanáct dětí."

Oba přikývnou. „Třeba nás najdou dřív, než dojdeme do konce hry." řekne Ethan.

„To by bylo nejlepší." kéž by se to stalo! „Nemusely bychom zbytečně umírat."

Vaše další nápověda je: Je hrobové ticho a všichni poslouchají ten hlas.

Karate.

Podíváme se s Ethanem a Jennou na sebe, se zvednutým obočím a nechápavým pohledem.

„Víte, co já nechápu?" řeknu. „Máme zjistit, kdo je náš věznitel, ale přitom víme úplné houby. Ty nápovědy co dostáváme, tak nevávají žádný smysl. Vždyť se z nich dozvíme úplný kulový!"

„Beztak to má nějaký smysl, tak jak ty hry." vím, že má Ethan pravdu, ale vadí mi, že se nemáme od čeho odpíchnout, ani jak hledat našeho věznitele. „Každá hra má své pravidla, smysl a řád." cituje slova z pravidel.

„Něco na tom bude." prohlásí Jenna.

„Lid, už zbývají jenom dvě minuty." upozorní nás Rafael. „Měli bychom se připravit."

Když už nám zbývá jenom minuta, tak se otevřou dveře a my spatříme, jaká je za nimi nová hra. Uvnitř je devět počítačů na, kterých běží nápisy, které se pořád mění.

VĚZNITEL...

Pozoruji je, jak hledí na počítače a opravdu nechápou, proč zrovna počítače. Jenomže já vím proč a oni se to za chvíli dozví. Opravdu se bavím, když je vidím, jak nemají daleko ke zhroucení. Vím, že mají šrám na duši, protože vidí vraždy svých přátel. Jenomže to já chci!

Je to opravdu nádherný pocit, když je sleduji, jak bojují o život. Vím, že tuhle arénu jsem připravil suprově. Chci vědět, kdo bude mít dost síly, aby to vydržel, až do konce a nezhroutil se. Já mám typ a asi už vím, komu se podaří všechno překonat a vyhrát.

Čemu se musím nejvíc smát, tak tomu, jak si lámají ty svoje hlavičky, kdo je jejich věznitel. Dávám jim, takové nápovědy, aby to nezjistily. Ano, vím, že jsem prohnaný. Já si počkám, kdo na to přijde, ale jestli vůbec? Musí jít na to z jiného úhlu a přebrat si nápovědu. Uvidíme, komu se podaří rozluštit nápovědy.

Otevřou se dveře a do nich vstoupí můj oblíbený sluha. Doufám, že mi nese dobrou zprávu.

„Pane?" osloví mě, jako správný sluha. „Nikdo nemá podezření a všechno je už nachystané."

„Výborně." usměji se od ucha, až k uchu. „Můžeme tedy začít." Zvednu se ze židle a jdu za mým plánem, který jsem chtěl uskutečnit, už jako dítě. Poprvé se můj plán za ty roky splní!

Určitě jsem se nezmínila, o tom, že nemám ráda horory. V životě jsem viděla, jenom šest hororů. Vůbec mě nebaví... Ale, přesto jsem začala psát hororový příběh... Takže doufám, že ten příběh není nudný :/ :D