Záhadné hry, v kterých se umírá!

8. Kapitola

MIRIAM...

Probudím se s velkou bolestí hlavy. Otevřu oči a zběsile se rozkašlu. Posadím se a snažím se vykašlat všechno, co mě škrábe v krku. Je to, tak nepříjemný pocit, jako kdyby mě někdo škrtil.

Po asi dvou minutách, ukrutných bolestí přestanu kašlat. Několikrát se zhluboka nadechnu, abych se nadýchala čerstvého vzduchu.

„Miriam, jsi v pohodě?" zeptá se mě starostlivě Ethan.

„Ještě to vykašlej, ano zlato." povzbuzuje mě Jenna.

Na novo se ještě pořádně rozkašlu. Sesunu se k zemi a zarývám si do rukou nehty. Jsem zoufalá, nemůžu vůbec pořádně dýchat! Lapám po dechu a snažím se zbavit toho utrpení.

„Co se jí děje?" zeptá se s roztřeseným hlasem Hanna.

„Umírá?" zeptá se bledý Kamil.

Z ničeho nic, už přestanu kašlat. Uklidním se a opřu se o stěnu. Všimnu si, že tady kolem mě sedí moji přátelé, jenom Alex se Samem sedí na židlích a baví se spolu.

„Díváte se, na mě, jako kdyby to byli moje poslední minuty života." pokusím se usmát, ale místo toho trochu zakašlu. „Pitomý kašel!"

„Mysleli jsme si, že to ty jsi vyhrála," oznámí mi Olí. „vůbec ses nehýbala."

„Olí tím chtěl říct, že jsi byla hrozně dlouhou dobu v bezvědomí," vysvětlí mi to Ethan. „proto jsme tak všichni usuzovali."

„Tak, jak vidíte, tak jsem zdravá, jako rybička." usměji se na ně. Nikdo se na mě neusměje. Zřejmě jsem je musela pořádně vystrašit, když jsem byla tak dlouho v bezvědomí, jak říkají.

„Opravdu ti nic není?" ujišťuje se Hanna.

„Vypadám snad, jako kdyby mi něco byla?" nechtěla jsem, aby si o mě dělali starost.

„Mám se k tomu vyjadřovat?" zeptá se Jenna se zvednutým obočím. Zřejmě musím vypadat hrozně.

„Co se vlastně stalo?" chci vědět.

„Jo, tak to nikdo neví." Odpoví mi Kamil.

„Aha." Hlesnu.

Nikdo nemá čas na to, aby něco řekl, protože se zapnou počítače. Všichni se na něj podíváme a uvidíme co se na nich děje.

Rafael leží na nějakém lehátku, kde má připoutané nohy i ruce a hlavu. Je naživu a snaží se vyvléct z řetězů, které ho poutají k lehátku. Vidím mu na očích, že brečí a hlavně řve, jak pominutý.

Potom mi dojde, proč se snaží dostat pryč. Z ničeho nic se začne jeho lehátko pomalu rozjíždět. Rafael se začne ještě víc snažit odpoutat se od lehátka. Jenomže mu to vůbec nejde, řetězy ho, až moc pěvně poutají k lehátku.

Najednou se kamera trochu oddálí a já uvidím obrovskou, třikrát tak větší pilu na dřevo. Zatočí se mi hlava, když uvidím, jak se k ní Rafael přibližuje. Rozmazává se mi před očima, když jsem si představovala, jak na to najede a t ho rozpůlí vejpůl. Tohle nemůžou udělat! Ještě k tomu zaživa! To je hrozná smrt!

Metr před obrovskou pilou Rafael najednou přestal sebou zmítat a omdlí. Jeho bezvládné tělo se přibližuje k pile. To jsem nedokázal se na to dívat a odvrátila jsem tvář. Tohle nemusím vidět!

Nevím, jestli se to už stalo nebo ne, protože se mi to zdá celá věčnost. Až když se ozval hlas, který nesnáším, tak jsem doufala, že všemu bude konec.