Záhadné hry, v kterých se umírá!

10 .Kapitola

MIRIAM...

Stojím nohou na noži a čekám na jeho reakci. Sleduje mě a vpíjí se mi do očí. Vůbec neví, co má ode mě čekat. Je zmatený! Udělá ke mně několik nejistých kroků. Když mu dojde, že nemám v plánu po něm útočit, ani utéct, tak promluví.

„Co to má znamenat?!" v jeho hlase cítím napětí. Neví, jak si tuhle situaci vyložit.

„Co myslíš?" musím se sama pro sebe zasmát, když vím, že jsem je teď přechytračila. „Došel mi váš hlavní cíl! Šlo vám o to, abyste nás vystrašily k smrti a donutily, abychom před vámi utíkaly. Tomu komu se podaří utíkat, aniž byste ho chytli, tak vyhraje." nechám ho na chvíli přemýšlet. „No a co se stane s vítězem? Zemře!"

Poškrábe se na hlavě. „Chytrá jsi!" oznámí mi rozpačitě. „Co s tebou mám asi teď dělat?"

„Co asi? Zavést mě za mými přáteli!" řeknu mu, co má semnou udělat.

„Nemůžu tě za nimi vzít!" zvýší trochu hlas. „Ty jsi neprohrála, ani nevyhrála."

„Tak to se tedy mýlíš!" zamračím se naštvaně. „Prohrála jsem, takže mě musíš vzít za mými přáteli!"

„Podváděla jsi!" najednou z něj vyleze.

„Seš padlý na hlavu, nebo co?" poklepu si na čelo. „Jak jsem asi mohla podvádět?"

Zapřemýšlí se. „Máš pravdu."

„Prohrála jsem, což znamená, že mě nemůžeš zabít, ale že musím dál pokračovat!" řeknu mu, jak to správně má být. Přitom, co se mi chvěje hlas.

„Ach jo." povzdychne si. „Dobře." pokyne mi rukou, abych šla za ním.

Jdeme už asi pět minut úplně potichu. Najdu odvahu a promluvím. „Proč děláš pro našeho Věznitele?"

„Záleží snad na tom?" zeptá se s pokrčenými rameny.

„Ano." Záleží mi na tom, proč to tihle lidi dělají! Proč nejdou na policii a všechno jim nevyklopí! Nechápu tyhle lidi! Chci to proto pochopit! „Vůbec mi nedává smysl, proč děláš ty a ostatní, pro tohohle člověka! Co jsme vám všem udělali! Co sakra!" přijde na mě úzkost.

„Miriam," zašeptá. „kdybych nemusel tohle dělat, tak bych to v životě nedělal! Věř mi, na tohle bych se nikdy nedal! Jenomže prostě jsem tohle musel přijmout."

„Proč?" nechápu, proč to musel přijmout. „Co tě k tomu vedlo?"

„Zapomeň na tenhle rozvor!" vypadnou z něj naštvaná slova. „Tamhle máš své přátelé!" ukáže někam dopředu.

„Děkuji." a jdu dál, aniž bych se otočila.

„Miriam?" otočím se. „Vyhraj to! Máš na to! Věřím ti!"

Smutně přikývnu. „Uvidíme." otočím se a jdu za svými přáteli.

Přátelé sedí v kroužku. Jenna brečí. Olí je bledý, jak stěna. Kamil má svěšenou hlavu a zhluboka oddychuje. Sam s Alexem se o něčem baví, ani se jich to vůbec nedotklo, když uvidím na jejich tváři úsměv. Ethan leží na zemi se zavřenými očima.

Dojde mi, že chybí Hanna. Hanna, ta že dokázala, tak dlouho utíkat, že ji nechytli? Jak je to možné? Vůbec se mi tomu nechce věřit. Musí to být pravda, když jako jediná chybí. „S Hannou se můžeme rozloučit." oznámím ostatním se slzy na krajíčku.

Všichni se na mě otočí. První, kdo promluví, tak to je Kamil. „Co to tu meleš?"

Vysvětlím jim to. „V téhle hře šlo o to, že ten kdo dokáže utíkat nejdéle, anebo se bránit, tak je vítěz. Přišla jsem tomu na kloub, jinak...," špatně se mi to vyslovuje. „bych to možná byla já, ta kdo by utíkala nejdéle..." zhluboka se nadechnu, abych se uklidnila. „já bych málem byla ta, která by umřela." Došlo mi, že kdybych na to nepřišla, na jejich hru, tak bych možná utíkala dál a umřela bych.