Záhadné hry, v kterých se umírá!

2. Kapitola

MIRIAM...
Probudí mé nějaký mužský hlas, který se pořád opakuje: Hra začíná! Rozespale si promnu oči. Hra začíná! Zamračím se, když mi dojde, že budu muset tuhle hru hrát. Hra začíná!
Naštvu se, protože mi to leze na nervy, jak se ten hlas furt opakuje. „Ztichni! Nikdo není na tebe zvědavý!" rozkřiknu se.
Hlas utichne. Oddychnu si, když je konečně klid. Postavím se a opráším si z oblečení prach. Podívám se ke dveřím, jestli jsou už konečně otevřené. Byly! Ve tmě svítily slabě světla, které tvořily cestu. Ty světla vrhala takové slabé světlo, že mi došlo, že tam je určitě roh, kde bude za rohem další chodba.
Začíná odpočet! Ozve se otravný hlas.
Třicet!
Chvíli jenom, tak stojím a snažím se uvědomit, co se děje. Dojde mi to, až když se mříže začnou pomalu zavírat a začne odpočet.
Dvacet devět.
To neváhám, ani chviličku a vyběhnu ze svoji cely, kde se zastavím.
Dvacet osm!
Dvacet sedm!
Dvacet šest!
Dvacet pět!
Při čísle dvacet pět, uslyším nějaké vrčení. Podívám se za tím zvukem, abych zjistila co to je. Ustoupím o dva kroky, když uvidím ve tmě červené oči.
Dvacet čtyři!
Na nic nečekám, a rozběhnu se za světly, které značí cestu.
Dvacet tři!
Běžím, co mi síly stačí. V hlavě mi běží odpočet.
Dvacet dva!
Zahnu za roh, kde jsou další světla, které mi značí cestu.
Dvacet jedna!
Otočím se za sebe, abych se podívala, co je to za věc, zvíře, nebo co to je.
Dvacet!
Nestihnu si ho moc dlouho prohlídnout, ale jedno vím jasně. Honí mě černý zmutovaný pes s zářícíma červenýma očima.
Devatenáct!
Otočím se zpátky právě v čas, když zjistím, že přede mnou se cesta stáčí. Málem jsem narazila do zdi.
Osmnáct!
Nedala jsem si pozor, co mám pod nohami a zakopnu.
Sedmnáct!
Svalím se na tvrdou zem a udělám několik kotrmelců, dokud se nezastavím a nepodřu si oba dva lokty.
Šestnáct!
Nestačím se, ani postavit na nohy, když metr za mnou funí zmutovaný pes.
Patnáct!
Zakřičím, když se nade mnou naklání. Jeho jedna slina mi dopadne na oblečení.
Čtrnáct!
Se strachem v očích, se začnu od něj vzdalovat chůzí „raka".
Třináct!
Podlomí se mi ruce, když tak zběsile před tím zmutovaným psem utíkám.
Dvanáct!
Zmutovaný pes vyskočí do vzduchu. Těsně před jeho dopadem se odkutálím na bok.
Jedenáct!
Vyhrabu se na nohy a rozběhnu se napříč tmou za světly.
Deset!
Otočím se, abych věděla, jak mám velký náskok. Úplně minimální, je ode mě sotva tři metry.
Devět!
Adrenalin mi koluje v krvi, tak mi pomůže ještě zrychlit, abych se dostala nakonec z téhle chodby.
Osm!
Začnu být zoufalá, protože mi dochází, že pokud se odtud hnedka nedostanu, tak potom mě to zmutované zvíře zabije.
Sedm!
Dostanu se do hecu. Běžím, co nejrychleji můžu. Máchám rukama, abych si víc pomáhala v běhu.
Šest!
Zabočím za roh, kde to zmutované zvíře nevybere zatáčku. Narazí do stěny, až zařve bolestí.
Pět!
Vidím světlo, které je asi pět metrů ode mě.
Čtyři!
Čtyři metry. Světlo se zmenšuje. Zavírají se přede mnou dveře.
Tři!
Jenom tři metry a jsem v cíli.
Dva!
Těsně u dveřích málem zakopnu. Tak, tak to vyberu.
Jedna!
Malou škvírou se protáhnu mezi dveře. Dopadnu na zem a zvednu hlavu. Podívám se ke dveřím. Zavřely se i s zvířetem.
Nula!
Zvládla jsem to! První hru jsem přežila!
Gratuluji! Všichni jste přežily a nikdo neutrpěl zranění.
Zvednu se ze země a podívám se, kam jsem doběhla. Jsem ve větší místnosti, kde je jeden stůl a na něm je bohatě prostřeno. Na stole je maso, různé druhy sýrů, salámu, ovoce a zelenina. Taky rohlíky, sladké pečivo, chleba a vánočka. Něco k pití: kofola, fanta, sprite, minerálka, čistá voda, džus. V konvici je čaj a nebo kafé.
Máte půl hodiny na to, abyste se občerstvily a měli dost síly na naše hry.
Přimhouřím oči, když neslyším žádný odpočet. Všimnu si ho, až když se podívám nad stůl, kde jdou digitální hodiny, které se odpočítávají.
Až, když uslyším nějaké hlasy, tak mi dojde, že tady nejsem sama. Podívám se za těmi hlasy a uvidím tady jedenáct teenagerů v mém věku. Sedm kluků a čtyři holky. Semnou pět.
Jdu ke stolu a přitom na ně zařvu. „Nestůjte, tam jak modelíny a pojďte se na jíst. Dostali jsme chvíli na to, abychom nabrali sílu, tak pojďte." posadím se za stůl, až teď mi dojde, že mi kručí v břichu, a že mám obrovský hlad.
„Jak se jmenuješ?" zeptá se mě, nějaký blonďatý kluk, který si za mnou přisedne.
Přimhouřím oči. „Záleží snad na tom?"
„Stejně jsme, už mrtví," přisedne si ke mně druhý holohlavý kluk, z pravé strany. „tak můžeme vědět, jak se jmenuješ, ať vím, jakou hezkou tvářičku si mám představit, když budu umírat."
Ignoruji ho a zakousnu se do chleba, který jsem si namazala se sýrem.
Někdo mi položí ruce na ramena. „Ignoruj je, tihle kluci podobného charakteru jsou strašně egoičtí."
Podívám se na tu dívku, která na mě mluví. Je to drobounká dívka s zrzavými vlasy a modrýma očima, jako karibská modř. „Nic jiného jsem ani neměla v plánu."
„Pojď si za mnou sednout." vede mě pryč od těch dvou kluků. „Mimochodem, jsem Jenna."
„Já jsem Miriam." představím se ji s úsměvem. Už teď cítím, že ji budu mít ráda.
„Hej, kotě - Miriam, že mám pravdu?" zařve přes celou místnost ten holohlavý kluk. „Já jsem Alex, a tohle je..." podívá se na blonďáka. „...ehm, jak se jmenuješ?" na chvíli utichne, protože mu blonďák říká svoje jméno. „jo, a tohle je můj parťák Sam."
Při slově parťák se musím rozesmát. Zná ho sotva pět minut, a už je z něj jeho parťák.
Začala jsem se s Jennou bavit, a úplně jsem zapomněla, že za chvíli mě čeká nějaká hra, kde se může stát, že zemřu.

ETHAN...

Pozoruji tu dívku s blonďatými vlasy, jak se baví s tou zrzkou. Myslím, že ten Alex, říkal, že se snad jmenuje Miriam? Proč mám pocit, že ji odněkud znám? Ten její úsměv, jak se směje. Ty oči, v kterých se ztrácím. S nimi by mi dokázala proniknout, až do duše.
Kdo je ta, Miriam? Znám ji snad?
Ta holka s havraními vlasy, myslím, že se snad jmenuje Lexi. Furt musí do mě šít a něco kecat. Leze mi na nervy. Nejradši bych ji okřikl a dál se věnoval pohledu na tu blondýnku Miriam.
Poprvé začnu Lexi vnímat.
„Víš můj otec," s úsměvem mi Lexi říká něco o otci. „je nejlepší kostymér a maskér na světě. Já to mám po něm a chtěla bych být, taky tak slavná."
Po jejich slovech najednou začne blikat žárovka. To mě úplně vrátí do reality, protože asi po pátém bliknutí celou místnost pohltí tma.

Ten pes co pronásledoval Miriam a je na obrázku, se jmenuje Hellhound - v překladu, je to Pekelný pes. Můžete ho znát třeba z knihy Percy Jakson a nebo jako Garm (Garmr), což je Pekelný pes strážící vchod do Helheimu (v severské mytologii říše mrtvých). Jenom pro vysvětlení ;)