Záhadné hry, v kterých se umírá!

13. Kapitola

MIRIAM...

„Co se děje?" přiběhne za mnou zmatený Ethan a za ním všichni ostatní.

Podívám se na Alexe a zapíchnu mu do hrudi ukazováček. „To ty! Ty jeden hajzle!" vlepím mu facku, která pěkně liskne.

„Co blbneš, Miriam!" podívá se po mě nasupeně a trochu překvapeně.

„Ty jsi zabil Olího, jenom si to přiznej!" křičím po něm. Nechápu, že mohl něco, tak nadlidského udělat! Doufala jsem, že už nic takového nebude schopný, když už se pokusil zabít i Hannu.

„Co tu valíš za sračky?!" očividně je zmatený, opravdu dobrý herec!

„Ať se smažíš v pekle!" křikne po něm Jenna. „Nechápu, jak jsi to mohl udělat!"

„Já jsem Olího nezabil, tak si můžete ušetřit toho obviňování." Brání se Alex.

„Hele, on fakt nekecá." Brání ho i Sam. Není divu.

Zavrtím hlavou. „To ti mám věřit, Alexi? Řekni mi, kdo jiný by tady vraždil svoje přátelé? Nemyslíš, že to vede jenom k tobě, jako k vrahovi?"

Alex se ke mně nakloní. „Nejsi jediná, která by neměla motiv k vraždě. Nezapomínej, že všichni chceme vyhrát, a ty očividně taky, není pochyb, abys někoho nezabila."

„Z čeho se mě pokoušíš obviňovat?" jsem rozzuřená, že se mě teď pokouší obviňovat. „Je jasné, že jsi to byl ty a pomáhal ti Sam, nechci, aby ses ke mně jenom o píď přiblížil!"

Alex, mi chtěl říct nějakou kousavou poznámku, ale nestalo se tak. Dveře se otevřeli a do nich vstoupil jeden muž, v ruce držel pistol. Než jsem se nadála, vystřelil! Někdo vykřikl.

Otočím se a uvidím Jennu, jak leží na zemi a drží se za nohu. „Jenno!" vrhnu se za ní na zem. Bojím se o ni!

„Jenno, vyklop pravdu!" křikne po ní muž, který se k nám přiblížil, až moc blízko.

JENNA...

„Jakou pravdu nám máš říct?" chce vědět Ethan.

„Jenno, co před námi tajíš?" ptá se Miriam. Holka, kterou jsem si hodně oblíbila a jenom škoda, že jsem se s ní nemohla víc sblížit. Teď bude znát pravdu a nebude ráda, že jsem to udělala. Bude mě nenávidět!

„Nic před vámi netajím!" bráním se.

„Jenno, já moc dobře vím, co jsi udělala." Ten muž, je u mě tak blízko, že namíří pistol na moji hlavu. „Jen řekni pravdu!"

„Já nemám proč něco tajit. Proč mě tady furt, tak drtíte, abych řekla pravdu?" lžu, abych nemusela říkat pravdu.

„Ach, Jenno, ty jsi tak blbá!" vystřelí z pistole.

Rukou mi projede obrovská krutá bolest. Křičím, jak pavián. Nevím, kterou bolest dřív uklidnit. Kopu kolem sebe a po tváři mi tečou slzy. Zarývám si nehty do kůže. Přeju si, aby ta bolest utichla!

„To já jsem zabila Olího!" křičím bolestí. „To já!"

Musela jsem to udělat! Byl z nás nejslabší a i ti nejslabší můžou zůstat až do konce. Musela jsem ho zabít! Nemohla jsem dopustit, aby se mu podařilo zůstat, až do konce, na to nás až moc ohrožoval a hlavně mě. Nikdy jsem neměla nic proti Olímu, ale tohle byl jenom pud sebezáchovy, jak zůstat, jako poslední a vyhrát.