Záhadné hry, v kterých se umírá!

14. Kapitola

ALEX...

Jsem překvapený, když se Miriam zvedne na nohy a prohlásí. „Ještě jsem s tebou neskončila!" Zamaskuji svoje překvapení a rozesměju se.

„Holka, ty máš ale kuráž!" Opravdu mě ještě žádný protivník nepřekvapil, aby měl takovou výdrž a z posledních sil ještě proti mně chtěl bojovat. Nemám ji rád, ale musím uznat, že je to bojovnice!

Nepatrně se usměje a vrhne se na mě. Nešikovným během se ke mně dostane a zasadí mi první úder do hrudi. Udělám krok dozadu. Další útok na moji hruď čekám a chytnu jí ruku ve vzduchu. Začnu mačkat a nutit ji, aby klesala k zemi a svíjela se v bolestech.

„Už to vzdej!" prohlásím, přitom co pustím její ruku a nechám, aby ta bolest polevila.

„Nikdy nepřestanu!" Postaví se na nohy a chvíli mě propaluje pohledem. To už na ni vidím, jak bere poslední zbytek sil a pokouší se to ukončit.

Její noha vystřelí, jak šíp a kopne mě do kolena. Způsobí mi chvilkovou menší bolest. Než si, ale uvědomím, že to není konec jejího útoku, tak je už pozdě.

MIRIAM...

Kopnu ho do rozkroku. Přehne se v zádech a chytne se za něj, v tu chvíli mu před obličej nastavím koleno. Zakřičí bolestí při střetu s mým kolenem. Chytnu jeho hlavu a dám mu kolem další dvě rány do obličeje. Pustím jeho hlavu a vykopnu nohu, která zasáhne do jeho žeber. Ztratí rovnováhu a svalí se na zem. Hned se na něj vrhnu a obkročmo si na něj sednu, ukotvím ho tak k zemi. Začnu mu dávat jednu ránu za druhou, do jeho obličeje, přitom vydávám výkřiky.

„Stačíííí!" křičí muž, přitom co mu dávám jednu ránu za druhou. „Jinak ho zabiješ!"

Chci ho opravdu zabít? Možná je to zmetek a hajzl, ale nezabiju přece člověka. Přestanu dávat jednu ránu za druhou a svalím se vyčerpaně vedle něj na zem.

Ten muž za mnou přijde a podá mi ruku, abych se pomocí ní zvedla ze země. Chytnu se jí a nechám ho, ať mě vytáhne na nohy. „Blahopřeji ti Miriam, první kolo jsi vyhrála, uvidíme, jak se ti bude dařit v tom druhé." Zazubí se na mě.

„Hmmm..." nic jiného mu na to nemůžu říct. Je mi jasné, že to druhé kolo bude ještě víc vyčerpávající, jak to první.

„Můžeš jít zpátky za svými přáteli a pošli je za mnou."

Přikývnu a jdu k těm levým dveřím, kterými předtím prošli Sam s Ethnem. Můj krok je pomalý, zdlouhavý a strašně náročný. Je to pro mě věčnost, než se doklopýtám k těm dveřím. Jsem tak vyčerpaná, že čekám, kdy se sesunu k zemi.

Hned přitom, co otevřu dveře, uslyším Ethanův hlas. „Miriam?"

Vstoupím do místnosti, která je celá v bílém. V jednom rohu sedí Ethan a v druhém Sam. „Jsem to já."

„Kde je Alex?" zeptá se Sam.

„Leží na zemi, malinko jsem ho zřídila." Prohlásím unaveně.

Ethan se ke mně vrhne a obejme mě. „Já věděl, že to zvládneš."

„Mrcho," mumlá Sam.

„Hajzle," křiknu na něj.

Sam jenom protočí očima a dívá se do zdi. Ethan se na mě usmívá, jako kdybych vyhrála v loterii.

„Myslím, že bych si měla," klopýtnu, nohy mě už přestávají poslouchat. Ethan mě v čas zachytí.