Záhadné hry, v kterých se umírá!

4. Kapitola

MIRIAM...

Zamrazí mě v zádech, když za dveřmi vidím, naší první hru. Udělá se mi z toho, až trochu špatně. Je to aréna, kde jsou překážky. Ne tak ledajaké překážky, ale překážky, které mají na konci srpy a ostré kladivo. Nevím kolik tam je těch překážek, protože nevidím konec.

Hnedka první překážka, je něco jako kladivo, kde jsou na dvou stranách kladky, na kterých jsou srpy. Kývou se tam a zpět a v prostředním bodu se sejdou a vytvoří kulaté X.

Druhá překážka nejde kvůli té první dost vidět, ale i přesto si všimnu, že tam je ostré kladivo, které se houpe tam a zpět a pod ním je něco dřevěného. Za chvíli se stejně dozvím, jaké tam jsou překážky.

Ze sledování první hry mě vyruší hlas.

„Jsi v pořádku?" zeptá se mě Ethan.

Otočím se na něj. „Jo jsem úplně v pořádku a už se těším, až se vrhnu na první hru a budu riskovat, že se zabiju." na jeho tváři vidím, že se ho moje ironické slova dotkly. „Ne, nejsem v pořádku."

Něco zamumlá. „Mám pocit, že tě znám."

„Ethane, řekni mi, jak bychom se mohli znát, když tady trčíme a nesmíme o sobě nic vědět?" Podívám se mu do tváře a trochu sebou trhnu. Ten kluk mi, taky někoho připomíná, ale koho?

„Třeba se známe, ale vymazali nám vzpomínky." usměje se na mě. „Pojď se podívat na tu nápovědu."

Jdu za Ethanem, který jde k Lexiné mrtvole. Tam už sedí Alex, Sam a nějaký kluk, kterého ještě neznám.

„Seš Miriam, že mám pravdu?" řekne ten neznámý kluk. Přikývnu. „Já jsem Mark."

Jenom se na něj usměju. „Tak co jste našli?" zeptám se kluků.

„Podívej se." Alex mi podá malý lístek, kde je napsáno jedno jediné slovo.

Kostymér.

„Cože? To nám má jako pomoc."

Mark pokrčí rameny. „Jak vidíš, tak asi ano."

„Nechcete Lexi," při pohledu na ní se mi zvedne žaludek a začnou mě pálit oči. „ji zavřít aspoň oči. Je to, až scary, když se dívá, jako mrtvá na mě očima."

Sam hnedka dvěma prsty zavře Lexi oči.

Podívám se na odpočet. „Máme minutu." oznámím jím. „Měli bychom jít do té druhé arény."

Ethan přikývne. „Miriam má pravdu, je načase, abychom se připravily na novou hru."

Dostaneme se do arény, kde nás přivítá kartička s pravidly. Chci si ji vzít do ruky a přečíst si jí, ale vytrhne mi ji z ruky kluk malého vzrůstu, s kudrnatými vlasy. Vypadá, že mu je tak třináct let.

„Hele, kluku!" křiknu po něm.

„Kamile, když už jsi ji to ukradl, tak to přečti." křikne po něm Jenna.

Kamil začne číst:

1. Každému běží čas na druhé straně arény!

2. Čas, je omezen na deset minut!

3. Nikomu neříkej svůj čas!

4. Vítěz, který bude mít nejrychlejší čas, zemře!

Tak, to abych se přes tu arénu dostala co nejvíc přiměřeném čase.