Záhadné hry, v kterých se umírá!

7. Kapitola

MIRIAM...

Doufám, že máte rádi krátké filmy. Čtu text, který běží na počítači. Pro každého z vás je připravený krátký pětiminutový film. Běží další text. Posaďte se každý k počítači, kde je nalepené vaše jméno a potom si přečtěte instrukce.

Všichni čteme text, který se začne opakovat. Rozejdeme se a posadíme se k počítačům, kde najdeme svoje jména. Já mám počítač v pravém rohu místnosti. Posadím se a začnu číst text.

Jediné pravidlo: nesmíš vstanout, ze židle, jinak zemřeš! Nic jiného jsem, ani neočekávala. Můžeme začít. Přes obrazovku se táhlo OK. Kliknu na něj a film se spustí.

Dívám se na nějakou místnost, kde je přítmí. Světlo bliká, takže vrhá aspoň trochu světla. Nic v té místnosti není, jenom jedna jediná židle a kousek od ní stůl, na kterém leží pistol a nůž.

Za chvíli do místnosti vejdou dva muži. Na sobě mají černý oblek a přes hlavu přetáhnutou kuklu. Dojdou k židli, za kterou se postaví. Dají si ruce za záda a vyčkávají.

Potom přijde, to nejhorší co se může stát. Dva muži vedou mého otce. Ruce mu obepínají řetězy, za které tahá jeden z těch mužů. Otec na pravou nohu kulhá. Cítím na něm, jak je unavený a vyčerpaný. Několikrát málem upadne na zem. Ti muži ho musí přidržovat.

Násilně dotáhnou mého otce na židli, kde ho prudce posadí. Uvidím ho z přední strany a doufám, že mě pohled klame.

Obličej má špinavý a napjatý bolestí. Vlasy jsou zmaštěné, rozcuchané a trčí do všech světových stran. Jeho oči jsou úplně červené, plné slz, v kterých vidím bolest a utrpení. Rty má stažené do rovné linie. Oblečení je podlité krve. Hlava se mu naklání z jedné strany na druhou.

Jeden z můžu přejde ke stolu a vezme si nůž. Říkám si, že to nemůže být pravda! Nemůže! Ale opravdu to je. Ten muž přejde k mému otci a něco mu řekne. Otec po něm plivne. Muž se rozzuří a vlepí mu takovou facku, že otec od něj odvrátí tvář.

Muž zase něco řekne a otec mu odpoví nějakou jedovatou poznámku. Muž si vezme nůž a zaryje mu ho do nohy. Otec vykřikne bolestí a trhne sebou. Muž se na něj jenom usměje a začne pomalu posunovat nožem a rozřezávat mu nohu. Otec křičí, naklání hlavu z jedné strany na druhou. Třese sebou a brečí.

Odvrátím tvář. Nemůžu se na to dívat! Mám co dělat, abych nestanula. Z očí mi tečou slzy. Brečím, nad svým otcem, který je ukrutně mučen. Proč? Uslyším další jeho výkřik bolesti. Nechápu to! Za co si to zasloužil? To nestačí, že už tady vězní mě! Nemají důvod ještě mučit jeho!

Podívám se zpátky na počítač a ještě víc se rozbrečím, když uvidím otce, jak mu z nohy valí proudy krve. Co jsem se nedívala, tak mu mezi tím pořezali paži. Je mi z toho špatně. Mám co dělat, abych se uklidnila a nezačala tady hystericky volat otcové jméno.

Myslela jsem si, že to nejhorší mám za sebou, ale to nejhorší teprve přišlo. Jiný muž vzal ze stolu pistol a namířil ji na otcovou hlavu. Pod obrazem začali běžet titulky. Klikni na tlačítko OK! V pravém rohu začne blikat kolečko, kde je napsané OK. A dej souhlas k tomu, aby muž vystřelil! Nic takového neudělám! Nikdy! Nezabiju vlastního otce! To už tam běží další titulky. Jinak někdo z tvých přátel umře!

Nemůžu tomu uvěřit. Vydírají mě! Buď mám zabít svého otce, anebo zabiju někoho z téhle místnosti! „Nééé!" křičím. V tu chvíli běží poslední titulky. Máš deset sekund na to, aby ses rozhodla! Na obrazovce s otcem začne blikat odpočet.