Záhadné hry, v kterých se umírá!

11. Kapitola

MIRIAM...

Sedíme a všichni se díváme do země. Uvažujeme nad Hanninou smrtí. Všichni jsme zdrcení její smrtí. Jsme vyčerpaní, smutní a všichni si přejeme jít domů. Všichni toho máme dost. Chceme na tohle všechno zapomenout a vrátit se zpátky k naším rodinám. Jenomže si všichni, až moc uvědomujeme, že tohle se nikdy nestane. Jeden může vyhrát a otázka je furt, kdo to vyhraje.

„Myslím, že bychom se mohli vrátit zpátky." prohlásím a už se chystám, že se otočím a najdu nějak cestu zpátky, kde byli postele.

Moc rychle se nehrňte zpátky, ještě vás čeká nová hra. Hlas, ostatní a mě donutí, abychom se nikam neodebrali, ale poslouchali jsme hlas. Každý si vyberte nějakou barevnou cestu, po které dojdete, až k dalšímu úkolu.

„Jdu po červené cestě." prohlásí Kamil, který se vydá na cestu.

„Já miluji modrou barvu." řekne Jenna, která je už taky připravená se vydat na cestu. „Třeba by mi mohla přinést štěstí."

Na mě zbyde bílá cesta, a tak se vydám do náručí osudu. Cesta se pořád kroutí a zatáčí do prudkých zatáček. Všude kolem mě jsou stromy, které jediné díky světlům vidím. Několikrát zavadím o nějaké kameny, do kterých kopnu a nadskočím. Nejsem zvyklá na zvuky, protože zvuky ticha se mi zarývají do uší. Slyším jenom, jak šustí listy.

Na konci cesty uvidím malou hájovnu, v které se svítí. Před hájovnou končí moje cesta. Váhavým krokem k ní dojdu a přiložím ucho ke dveřím. Chvíli poslouchám. Jenomže nic neslyším. Odtáhnu se, se zamračeným obličejem. Chytnu se kliky a pomalu otevřu dveře.

Do očí mi narazí ostré světlo, které po deseti sekundách konečně rozmrkám a uvidím před sebou dva muže. Oba dva jsou zahalení v černé kápi. Mezi nimi je nějaká postava, která má zahalenou hlavu v pytli, až po kolena, ale něco pod pytlem mumlá. Musí mít zalepenou pusu.

„Vítej Miriam." Přivítá mě vřele muž, který přidržuje tu postavu v pytli. „Jmenuji se Liam a tady," ukáže na druhou postavu v kápi. „je Chris."

Jeho pohled na mě spočine a čeká, že něco řeknu. „Ehm..." na nic lepšího se nezmůžu.

Liam si něco zamumlá pod nosem. „Myslím, že bych ti mohl představit někoho, kdo bude součást tvé nové hry." Liam chytne pytel a já před sebou uvidím účastníka hry.

Oči se mi zalijí slzy, pusu otevřu do kořán. Vydám několik hlásek, abych začala na ně nadávat, ale nepodaří se mi to. Až když mu pohlédnu do očí, v kterých vidím strach, bolest, zmatení a úžas. „To si ze mě děláte kozy!" nakonec vyjde z mých úst.

Přede mnou stojí můj bývalý kluk Cody, s kterým jsem se před týdnem rozešla.

„Mírni slova, na holku se to nesluší!" okřikne mě Chris.

„No a? Jste tady jenom vy a já každou chvíli můžu zemřít, takže mi je to jedno jestli se nadávky na holku sluší nebo ne." jsem tak strašně podrážděná, rozzlobená a smutná, že tady Cody musí být.

„Hele, Chrisi nekomentuj a jdi připoutat tady toho kluka." strčí do Codyho, který zavrávorá, když jeho nohy a ruce jsou přivázané k sobě lanem.

Chris mu rozřízne lana a vede ho, k nějakému většímu kruhu, který je velký, asi dva metry a je připevněný do stěny. Chris přitiskne Codyho k tomu kruhu, kde uvidím, že tam jsou nějaké popruhy. Donutí Codyho nožem pod hrdlem, aby roztáhl ruce a připoutá mu, je k tomu kruhu. Nohy na Chrisové výhružky roztáhne a vystoupí oběma nohama od sebe na nějaké dva stupínky. Připoutá mu nohy.