Jediné, co potřebuji, jsi ty

VII. kapitola Myslela, že ji má rád

Anotace: Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat všem, kteří v komentářích žádali o rozchod Rona a Hermiony. Příjemné čtení :)

Ozvalo se tiché Prásk a Draco osaměl. Hermiona se přemístila za Ronem. On najednou zjistil, že mu to vadí. Chtěl, aby byla Hermiona s ním. Záviděl Weasleymu. On měl Hermionu jenom pro sebe a jak teď od Hermiony slyšel, choval se k ní tak zvláštně, odtažitě. Dracovi to připadalo, jako by o ni neměl zájem. Nedokázal to pochopit. Vždyť ona byla tak úžasná, dokonalá. Nechápal, jak o ni někdo může ztratit zájem.

***

Hermiona se přemístila do chodby Ronova bytu. Podívala se do kuchyně, ale nebyl tam. Tak tomu bylo i u obýváku a koupelny. Rozhodla se otevřít dveře do ložnice. Zůstala stát na místě jako přikovaná. To, co uviděla, jí naprosto vyrazilo dech. Ron stál uprostřed pokoje a líbal se s nějakou blondýnkou. Moc hezkou blondýnkou, všimla si. Ne, to nemůže být pravda. Zavřela oči, napočítala do deseti a znovu je otevřela. Ron se stále líbal s tou holkou a teď ji navíc hladil po zádech.

„Rone," vydechla. V jejím hlase zaznívalo zoufalství, zlost, nenávist, smutek. Ron a blondýnka se od sebe odtrhli.

„Hermiono?!" Ron na ni nevěřícně zíral, stejně jako bloncka. „Co tady děláš? Prosím tě, vydrž tady chvíli, Hermiona si asi potřebuje promluvit," pronesl směrem ke druhé dívce.

„Jo, to teda chci!"

„Tak pojď do obýváku," řekl a vyšel z místnosti. Hermiona zavřela dveře a následovala ho. Ron se pohodlně rozvalil na gauč. Hermiona na něj vrhla znechucený pohled a posadila se do křesla.

„Můžeš mi sakra říct, co to bylo?!" spustila na něj.

„Obvyklá večerní činnost," odpověděl jí naprosto v klidu.

„A můžeš mi říct, proč jsi mi neráčil oznámit, že se se mnou chceš rozejít?"

„No, věděl jsem, že bys to špatně nesla. Navíc bylo fajn vědět, že kdyby mě Is čilou náhodou opustila, mám se kam vrátit. A taky že tobě je v podstatě jedno, jestli spolu chodíme, nebo ne. No, přiznej se, s kolika chlapama jsi spala, hm?"

„Ani s jedním! Já jsem ti byla věrná. Od začátku až do konce. Můžeš mi říct, proč? Proč jsi to udělal? Co má ona a já ne?"

„Prostě jsi mě nebavila. Ty se s ní nemůžeš vůbec srovnávat. Jsi nudná a ani nejsi moc hezká. Vůbec o sebe nedbáš, jsi v jednom kuse zahrabaná v těch svých knihách. Jsi neskutečně staromódní a striktní. Všechen svůj čas věnuješ učení a knihám, místo toho, aby sis třeba šla nakoupit něco, co se teď nosí. Musel jsem si najít někoho, za koho se nemusím stydět. A teď, jestli je to všechno, rád bych se šel věnovat Isabele," vmetl jí do tváře a zvednul se z gauče.

„Jak dlouho jste spolu?" zeptala se Hermiona a potlačila slzy. Nechtěla před ním brečet. Nechtěla, aby viděl, jak moc ji ranil.

„Is, jak dlouho jsme spolu?" zavolal na dívku ve vedlejší místnosti.

„Zítra to bude rok, miláčku," ozvalo se z vedlejší místnosti. Hermiona zalapala po dechu.

„Slyšelas."

„NENÁVIDÍM TĚ, RONALDE WEASLEY!!!!! JSI TEN NEJODPORNĚJŠÍ ČLOVĚK, JAKÉHO JSEM KDY POZNALA!!! JSI TEN NEJVĚTŠÍ SRAB NA SVĚTĚ!!! UŽ NIKDY, NIKDY V ŽIVOTĚ TĚ NECHCI VIDĚT!!!" zařvala Hermiona, vstoupila do krbu, nabrala prášek, vhodila ho do ohně a odletaxovala se domů.

***

Draco uslyšel podivnou ránu. Rozhodl se ji ignorovat. Za chvíli se ale ozvala další. Poznal, že vychází z obývacího pokoje. Vzal do ruky hůlku a pomalu tam vstoupil. U krbu viděl ležet zhroucenou Hermionu. Po tvářích jí stékaly doslova hektolitry slz. Draco si sedl k ní a objal ji.

„Hermiono, copak se stalo?" zeptal se jí potichu. Pak mu to došlo. Měla být u Rona. Jak to, že není? Něco se muselo stát. Něco vážného. Hodně vážného. Vzal Hermionu do náručí a odnesl ji do obýváku, kde ji položil na gauč a sednul si k ní. Přitiskla se k němu a jala se smáčet jeho rameno. Něžně ji hladil po vlasech.

„Copak se ti stalo, že tak pláčeš?" zeptal se.

„On.....on.....mě nemá rád..... a.....a ro.....rozešel se se mnou.....podváděl mě!" vzlykala.

„Co - cože?!" Draco nemohl věřit svým uším. Hermiona přestala brečet a podívala se mu do očí.

„Přemístila jsem se k němu domů. Našla jsem ho v ložnici, jak se líbá s nějakou blondýnou. Řekl jí, že si asi potřebuju promluvit a zavedl mě do obýváku. Řekl mi, že jsem nudná a ošklivá, že ho nebavím. A taky že to už bude rok, co je s Is, s tou blondýnou. Řekl, že já se s ní vůbec nemůžu srovnávat. Že ani nejsem hezká, nedbám o sebe a věčně jsem zahrabaná v knihách. A že si musel najít někoho, za koho by se nemusel stydět. A když jsem se ho zeptala, proč mi neřekl, že už se mnou nechce být, řekl, že by mě to ranilo a prý kdyby ho Isabela čirou náhodou opustila, měl by se kam vrátit. A ani se při tom nesnažil tvářit lítostivě nebo provinile. Prostě mi to oznámil."

„To snad není možný. Kdybych mohl, okamžitě bych ho proklel."

„No, to mě nenapadlo. Já jsem na něj jenom řvala. Už nikdy v životě ho nechci vidět! A teď chci jít spát. Jsem hrozně vyčerpaná," řekla, vstala a zamířila do ložnice.

Draco seděl dál na gauči. Nemohl věřit vlastním uším. To přece není možné. Nemohl se s ní rozejít. Vůbec si neuvědomuje, co jí způsobil. Vždyť ona ho opravdu milovala. Ani nepomyslel na to, jak se teď kvůli němu bude trápit. Nejraději by ho poslal do Azkabanu, nebo rovnou zabil. Draco přerušil tok svých myšlenek a vydal se umýt a spát.

Druhý den ráno vstal na svůj vkus a na to, že byla neděle až příliš brzy. Přišel do obývacího pokoje a uviděl Hermionu, jak sedí v křesle, rukama si objímá kolena a má na nich položenou hlavu.

„Hermiono, co tu děláš tak brzy? Proč nespíš?" zeptal se jí a pohladil ji po vlasech.

„Nemůžu spát. Zdálo se mi o něm. A to nechci. Uvařím si bezesný spánek a od zítra ho budu užívat."

„Jak dlouho už tu takhle sedíš?"

„Asi od půlnoci."

„Měla by ses trochu vyspat."

„Ale já nechci! Nechci spát, dokud nebudu mít jistotu, že se mi o něm nebude zdát!" zakřičela na něj.

„Dobře, nemusíš spát, pokud nechceš. Já nám jdu uvařit snídani," kapituloval Draco.