Jediné, co potřebuji, jsi ty

XX. kapitola Rozhovor

Tak, máme tady 20. kapitolu. Chci poděkovat vám všem, co komentujete, hlasujete, nebo prostě čtete. Když jsem zjistila, že povídka má 3,2K přečtení, málem jsem začala skákat po pokoji radostí. Každý komentář, hvězdička, nebo přečtení mě motivuje k napsání další části povídky. Takže děkuju vám všem!

Příjemné počtení :)

„Kde to jsme?" ptal se Lucius.

„Doma," odpověděl Draco.

„Doma?"

„Ano, doma. Tady bydlíme, víš?"

„Kdo?"

„Já a moje budoucí žena."

„Cože?!"

„Víš co, pojď se posadit. Musíme si popovídat," řekl Draco a pokynul Luciusovi směrem ke křeslu v obýváku.

„Dáte si čaj, nebo kávu?" zeptala se Hermiona.

„Čaj, děkuji." Hermiona jej hned přinesla a sedla si na pohovku vedle Draca.

„Tak, synu, vyprávěj," pobídl ho.

„Co přesně chceš slyšet?"

„Tak nějak všechno. Třeba kdo je ta mladá dáma, která tu s námi sedí?"

„Hermiona Grangerová," představila se.

„Těší mě. Vaše jméno je mi velice povědomé."

„To je možné."

„Grangerová, Grangerová.....no ano! Potterova kamarádka, mudlovská šmejdka, slečna všechno-vím-nejlíp, že Draco? Takto nějak jsi o ní mluvil ještě ve čtvrtém ročníku, ale pak ..."

„Otče. To bylo v Bradavicích. Teď je všechno jinak. Vlastně díky Hermioně jsem naživu."

„Jakto?"

„Když jsi odkázal všechen svůj majetek Blueovi, nic jsem neměl. Bydlel jsem téměř na ulici. Chvíli jsem byl zaměstnaný, ale potom se změnilo vedení a mě vyhodili. Pár lidí tam mě nemělo zrovna v lásce a měli jsme nějaká nedorozumění. Z některých jsem skoro nevyšel živý. Tak jsem se odstěhoval jinam. Pracoval jsem a můj plat stačil na to, abych se jakž takž uživil. Pak jsem jednoho dne šel do jednoho baru. Byli tam ti lidé, co mě neměli v lásce a napadli mě. Hermiona mě našla na ulici u toho baru, dopravila mě sem a starala se o mě. Měl jsem totiž hodně zranění. Potom mi nabídla bydlení a já přijal. Našel jsem si práci shodou okolností ve stejné firmě, jako pracuje Hermiona. To bylo v srpnu. Od té doby tu spolu žijeme. Od února jsme zasnoubení a 26. dubna se budeme brát," řekl pyšně Draco.

„A co když řeknu ne?" otázal se Lucius.

„Cože?!?"

„Co když ti nedovolím, aby sis slečnu Grangerovou vzal?"

„Nikdo se tě o dovolení neprosil. Já si ji vezmu, ať se ti to líbí, nebo ne!" Draco byl rozčilený.

„A máš nějaký pádný důvod, proč by sis ji měl brát?"

„Ano, to mám."

„A?"

„Miluju ji."

„Hm, zajímavé, ovšem poněkud nedostačující."

„Cože?"

„Je moc hezké, že ji miluješ. Ale přemýšlel jsi nad tím sňatkem vůbec?"

„Jistěže přemýšlel!"