Jediné, co potřebuji, jsi ty

VI. kapitola Ples

„Draco, tak pojď už, nebo přijdeme pozdě," říkala netrpělivě Hermiona. Právě vyráželi s Dracem na ples, který pořádala firma, ve které oba pracovali. Ona se těšila už od té chvíle, kdy dostala pozvánku. Vše provedla tak, jak si naplánovala. Koupila si vše, co chtěla. Vypadala úžasně. Červené splývavé šaty až na zem si opravdu nemohly přát lepší majitelku.

„Vždyť už jdu," ozvalo se za ní. Otočila se. I on vypadal nádherně. Měl černý oblek a světle šedou košili, která mu krásně ladila s očima. Chvíli se vzájemně skenovali pohledy.

„Vypadáš úžasně," řekl jí upřímně Draco.

„Děkuju," začervenala se. „Tobě to taky sluší. A pojď už, nechci přijít pozdě."

Nabídl jí rámě, vyšel s ní z bytu a přemístil je před budovu, kde se měl ples konat. Vešli do velké místnosti plné lidí. Na pódiu stál ředitel jejich firmy a pronášel zahajovací řeč. Když skončil, vystoupili na podium hudebníci a začali hrát valčík.

„Nezatančíme si?" zeptala se Hermiona. Draco se na ni usmál a mírně se uklonil. V jedné ruce sevřel její a druhou ji chytil v pase. Ona mu svou druhou ruku položila na rameno a začali tančit. Dívali se vzájemně do očí a nevnímali nic než tanec a toho druhého. Draco uměl skvěle tančit a lehce ji vedl v rytmu hudby. Vypadali nádherně. Pluli spolu po parketu a ostatní dvojice jim uhýbaly. Hermiona znala skladbu a proto poznala, že se schyluje k jejímu konci. Rozhlédla se kolem sebe. Viděla spoustu obdivných pohledů. A pak v davu uviděla něco, nebo spíš někoho povědomého. Vysokou postavu s rudými vlasy. Skladba pomalu končila.

„Draco? Přišel Ron, asi bych za ním měla jít, než ztropí nějakou scénu. Byl to nádherný tanec. Uvidíme se později," řekla, když doznívaly poslední tóny. Draco ji pustil a opět se mírně uklonil. Hermiona se na něj usmála a odešla za Ronem.

„Ahoj," pozdravila a objala ho. Odvedla ho k jednomu stolku ve výklenku a posadila se.

„Můžeš mi říct, co to bylo?" vyjel na ni Ron.

„Co?" zeptala s nechápavě.

„No to, cos dělala, když jsem přišel."

„Myslíš tanec?"

„Jo, to teda myslím."

„No co bych dělala, tančila jsem."

„No, to vím taky, ale s kým jsi tančila?!"

„Hm...s Malfoyem? A vadí to něčemu?" Hermiona začínala být naštvaná

„Proboha prober se, je to Malfoy, syn nejhoršího Smrtijeda a ty si s ním klidně tančíš. A vůbec, co tady dělá?"

„Změnil se. A je tady proto, že pracuje ve stejné firmě jako já."

„Cože?! Že ses ani nezmínila."

„Nevím, proč bych se měla zmiňovat a navíc pracuje u nás teprve chvíli."

„Ale to mu nedává právo na tebe beztrestně šahat."

„Merline, Ronalde, uklidni se! Byl to jenom tanec nic víc, nic míň! Pochop to!"

„Fajn, ale vyřídím si to s ním, pokud se k tobě ještě někdy přiblíží!"

‚Tak to doufám, že nepřijdeš k nám domů,' řekla se v duchu. Nahlas však řekla jen: „Fajn, beru na vědomí."

„Nezatančíme si?" otázal se Ron, který zřejmě kapitolu Hermiona a Malfoy považoval za ukončenou.

„Můžeme," řekla Hermiona a nechala se Ronem odvést na parket. Ron nebyl zdaleka tak dobrý tanečník jako Draco. Byl trochu nemotorný a šlapal jí na nohy. Po skončení tance se odebrali do zahrady. Tady si chvíli povídali o Ronově škole a teď hlavně výcvicích a praxi. Poté se Ron přemístil a Hermiona se vrátila do sálu, kde už bylo o poznání méně lidí. Rozhlížela se po jistém aristokratovi s blonďatou hlavou. Za chvíli jej našla, jak sedí u jednoho se stolečků a zamířila k němu.

„Draco?"

„Hermiono, vypadáš unaveně. Chceš už domů?"

„Ano, jen, nezatančil by sis se mnou ještě?"

„Moc rád," řekla a vedl ji na parket. Hrála jakási pomalá melodie. Hermiona dala Dracovi ruce na ramena a on ji chytil v pase. Pomalu se kolébali do rytmu skladby a hleděli si do očí. Když skladba skončila, skoro to ani nevnímali. Ten krásný okamžik zkazil vedoucí, který oficiálně ukončil ples.

Hermiona s Dracem se přemístili domů, kde usnuli, hned jak si lehli do postele.

Hermiona však neměla klidný spánek. Neustále se jí zdálo o Ronovi, o tom, jak se k ní choval. Byl takový odtažitý. Pak se jí zdálo zase o Dracovi a jejich tanci. Byl to krásný sen, dokud tam nepřišel Ron a nezačal Dracovi nadávat a vrhat na něj kletby. Nakonec Draco padl k zemi a nedýchal. Hermiona se probudila s přidušeným výkřikem. Odešla do koupelny, kde si schovávala nějaké lektvary a vypila pár doušků bezesného spánku. I když lektvar skvěle zabral a jí už se nic nezdálo, ráno si opět vzpomněla na ten sen, kde s Dracem tančili.

„Hermiono, jsi nějaká zamlklá a vůbec tváříš se nějak nešťastně. Co se stalo?" ptal se Draco.

„No, víš, včera jsme se zase s Ronem trochu hádali. Nelíbilo se mu, že jsem s tebou tančila. Pak jsme to vyřešili a šli jsme tancovat. Potom jsme šli do zahrady a povídali si a Ron byl takový hrozně odtažitý. Ani jednou jsme se nepolíbili ani se třeba při té procházce nedrželi za ruce. Už delší dobu se chová tak zvláštně. Skoro pokaždé když se potkáme, se hádáme. Nevím, co si o tom mám myslet. A v noci se mi zdálo, že jsme my dva spolu tančili a Ron tam přišel a začal ti nadávat a pak po tobě vrhal kletby a...a nakonec tě...zabil tě," dostala ze sebe Hermiona a rozplakala se. Draco k ní přistoupil a pevně ji objal.

„Musíme tě dostat na jiné myšlenky. Pojď, najíme se a půjdeme se projít. Co bys chtěla k snídani?"

„Já nevím, třeba toasty," řekla a Draco odešel do kuchyně. Za chvíli se vrátil a nesl talíř s toasty, marmeládu. Když se nasnídali, šli se převléct a vyrazili ven. Draco je přemístil na krásnou rozkvetlou louku u řeky. Sedli si na zem a nechávali sluneční paprsky dopadat na svou kůži.

„Pořád nechápu, proč jsme se nepokusili spřátelit už v Bradavicích. Věřím, že by sis třeba s Harrym mohl rozumět," prolomila ticho Hermiona.

„No, musím přiznat, že mě to taky napadlo, ale když vy jste na mě při každém setkání vrhali kletby, rozhodl jsem se to nechat být."

„Já ne! To Harry a Ron. Víš, jak často jsem jim rozmlouvala, aby tě nechali být?"

„Zvláštní, že právě to, cos mi provedla, ty si pamatuju nejlíp."

„Vždyť jsem ti nic neudělala!"

„Ale udělala."

„A to podle tebe kdy?"

„Myslím ve třetím ročníku."

„Hm, nevzpomínám si. Co jsem ti provedla tak hrozného?"

„Dala jsi mi facku," pronesl Draco ublíženě. Hermiona na něj chvilku nevěřícně hleděla a pak se rozesmála.

„Hej, na tom není nic vtipnýho!"

„Ale je, stačí si vzpomenout na ten tvůj výraz."

„Hm, tak si to užívej."

„Chceš ho vidět?" zeptala se znenadání Hermiona.

„Co?" nechápal.

„Ten výraz?"

„Rád bych."

„Tak se podívej."

„A jak asi? To ti mám vlézt do hlavy?"

„Jo, pokud chceš. Ale opovaž se podívat i na něco jinýho, poznala bych to a nepřej si vědět, co bych ti provedla."

„Neboj," řekl, vytáhl hůlku a zašeptal kouzlo. Pak viděl celou scénu s fackou, akorát z Hermionina pohledu. Musel se začít smát. Jeho výraz byl opravdu k popukání. Smáli se spolu jako dva blázni. Bylo jim spolu tak dobře. Hermiona si vzpomněla na ten tanec. To jim spolu bylo přesně takhle. Tanec. Ples. Ron.

„Musím si promluvit s Ronem," řekla z nenadání. „Dneska na večer se za ním přemístím," rozhodla se.