Jediné, co potřebuji, jsi ty

III. kapitola Hermiona se dozvídá něco z minulosti...

„Draco?"

„Hm?"

„Myslíš, že bys mohl zkusit jít na večeři do kuchyně? Přeci jenom, jsi tu už skoro týden a za tu dobu ses skoro nehnul z postele. Měl bys s tou nohou začít trochu cvičit."

„Tak dobře, můžu to zkusit," souhlasil.

„Tohle by ti mělo pomoct," řekla Hermiona a podávala mu berle.

„Díky," řekl a posadil se na posteli. Vzal si berle a pokusil se vstát. Povedlo se mu to. Stál na pravé noze a pomalu se začal přesunovat ke dveřím. Hermiona šla za ním, aby mu když tak pomohla. Dostal se na chodbu a zastavil se, protože nevěděl kam jít. Z jejího bytu znal totiž jenom ložnici a koupelnu.

„Tudy, ukázala Hermiona na jedny dveře. Draco kývnul a zamířil k nim. Hermiona ho předběhla, aby mohla otevřít dveře. Vešli do prostorné kuchyně. Byla vymalovaná meruňkovou barvou, linka, stůl i židle byly světle béžové. Draco se usadil ke stolu. Hermiona odběhla k ledničce a vyndala z ní mísu s těstovinovým salátem, kterou postavila na stůl a došla ještě pro talíře, příbory a skleničky, do kterých nalila dýňový džus.

„Zítra musím jít do práce vyřídit pár záležitostí, jako například prodloužit si dovolenou, abys tu nemusel být sám a také, abych ti pomohla s rehabilitací té nohy," řekla, když dovečeřeli.

„To nemusíš. Neplýtvej kvůli mně svojí dovolenou. Myslím, že už se o sebe dokážu postarat, takže se zítra sbalím a vypadnu."

„Tak to v žádném případě. Ta noha se musí cvičit pomalu, mohl by sis něco udělat. Kam bys vůbec šel? Do Malfoy Manor?"

„Ne, tam ne. Malfoy Manor už mi totiž nepatří."

„Cože? Jak to?"

„Otec zemřel asi před dvěma lety. Byl v Azkabanu, ale onemocněl a tak ho převezli k Mungovi. Otec věděl, že brzo zemře a tak se rozhodl napsat závěť. Byla to platná závěť. Měl svědky, byl tam notář. Otec se asi musel pomást, protože všechen majetek včetně Manor, našeho letního sídla ve Francii, všech pozemků a rodinného bohatství odkázal státu."

„Kam bys tedy šel? A kdes vůbec byl ty dva roky?"

„Mám trezor u Gringottových. Jenže v něm nebylo tolik peněz, kolik jsem si myslel. Pronajal jsem si luxusní byt v centru města a v podstatě jsem nic nedělal. Takhle to šlo asi tři měsíce. Jednoho dne jsem měl cestu kolem banky a řekl jsem si, že se tam zajdu podívat. Když jsem otevřel dveře, čekal mě obrovský šok. Místo obrovské hromady zlata, jak jsem očekával, se ho v mém trezoru nacházela pouze kupka. Když jsem si to spočítal, zjistil jsem, že s mými výdaji by to vystačila asi tak na měsíc. Ihned jsem ukončil podnájem a našel si jednopokojový byt na okraji města. Věděl jsem, že si musím najít práci. To se mi naštěstí povedlo. Sice to nebylo nic extra, ale aspoň jsem měl stálý příjem. Jenže asi po roce a čtvrt se nám změnil šéf. Ten byl proti mně hrozně zaujatej a dal mi padáka. Jako důvod uvedl nevhodné chování. Je pravda, že jsem se s ním jednou porval. Měl jsem navrch a on na mě poštval ostatní lidi. Začali jsme bojovat hůlkama. Nejdřív jsem se držel, ale bylo jich na mě aspoň šest, takže jsem jim podlehl. Sotva jsem se dostal domů. Byl jsem úplně vyřízenej. Pět dní jsem nevylezl z bytu. Pak už jsem musel na nákup. Bohužel na tom sídlišti bydlej i některý týpci z firmy a těm přišlo děsně zábavný mě napadnout. Naštěstí jsem se stihl schovat domů. Rozhodl jsem se už tam dýl nezůstávat, protože oni by mě zabili. V noci jsem vyklidil pole a poštou zrušil podnájem. Odešel jsem do jiné části města. Vykašlal jsem se na bydlení a chodil spát do nějakýho opuštěnýho domu. Chodil jsem na brigády na jeden den a z toho jsem nějak přežíval. Párkrát jsem byl v tom klubu, u kterýho jsi mě našla. Jednou jsem tam potkal jednoho chlapa z bývalý práce, když jsem odcházel. Naštěstí na nic nedošlo. Toho dne kdy jsi mě našla, se tam asi něco slavilo, každopádně tam bylo nacpáno. Šel jsem k baru a objednal si skleničku jako vždycky. Najednou se tam kolem mě shluklo asi patnáct lidí. Někteří byli z bývalé práce, někteří z brigád a ostatní jsem neznal. Rychle jsem kolem sebe vytvořil štít, takže na mě nemohli. Jenže ten moc dlouho nevydržel. Napadli mě jak fyzicky, tak i hůlkama. No a zbytek už znáš," dokončil svůj monolog Draco.

„Panebože, Draco to je strašné!" zděsila se Hermiona. „Proč jsi to nenahlásil?"

„Stejně by s tím nikdo nic neudělal a ty chlápky by to ještě víc rozzuřilo a navíc pochybuju, že by mi to soud věřil, víš, jak se lidi dívají na bývalé smrtijedy."

„Ty ale nejsi bývalý smrtijed. Ne v pravém slova smyslu."

„Myslíš?"

„Vím. Vím, že ses na stranu zla přidal jen kvůli tomu, že ti vyhrožovali smrtí tebe i tvých blízkých. Vím, žes nechtěl být smrtijed, ale kvůli nátlaku otce a lásce k matce ses k nim přidal. A taky vím, že jsi byl první, kdo si nechal odstranit Znamení zla, a že se to povedlo bez obtíží. Nenechal jsi zlo, aby se dostalo k tobě do těla, duše, nebo srdce. Nikdy jsi nebyl smrtijed, Draco."

„Jak jsi na to všechno přišla?"

„Nezabil jsi Brumbála, protože jsi věděl, že je dobrý. A tenkrát v Manor. Nechtěl jsi nás prozradit. Poznala jsem to. Ale nemohl jsi jinak. Zabil by vás. Při bitvě o Bradavice jsi zůstal ve hradě. Bojoval jsi s námi. Bojoval jsi s dobrem proti zlu. Viděla jsem tě. Potom jsi sice přešel k Voldemortovi, ale nebylo to kvůli němu, ale kvůli rodičům, kteří na tebe volali. Zabil by je. A potom, když se Harry postavil Voldemortovi a někdo zabil tvou matku, bojoval jsi proti Smrtijedům. Ten, kdo k nim patří, by to nikdy neudělal."

„Máš pravdu Hermiono. Nikdy jsem se k nim nechtěl přidat, ale přinutili mě. Nemohl jsem nic dělat. Nemohl jsem otevřeně vystoupit proti Pánovi zla, protože by zabil moje rodiče. Bojoval jsem po matčině smrti proti Smrtijedům, i když vím, že ji zabil někdo z bystrozorů, ale taky vím, že ji zabil kvůli němu. Kvůli Voldemortovi."

„Jsi jeden z nejstatečnějších lidí, kterého znám. Obdivuji tě a vážím si tě. Byla bych ráda, kdybychom se mohli nazývat přáteli."

„I já," usmál se na ni. Hermiona luskla prsty a na stole se objevila láhev portského a dvě skleničky. Nalila a jednu podala Dracovi. Ten ji pozvedl. „Na přátelství," pronesl přípitek a přiťukli si. Zbytek večera si příjemně povídali.

„Mám pro tebe návrh, Draco," řekla Hermiona. „Ještě tak týden dva budu rehabilitovat tu tvoji nohu a ty zůstaneš tady, o tom nehodlám diskutovat. Potom si zkusíš najít práci, ale bydlet bys mohl zůstat tady, co myslíš? Já tu jsem celé dny sama, jsem pořád zahrabaná v knížkách, nebo se nudím. Kdybys tu zůstal, měla bych aspoň třeba důvod uklízet a vařit, ale hlavně bych tu nebyla sama."

„To myslíš vážně Hermiono? To by bylo úžasné. Nejsi jediná, kdo není rád, když je doma sám. Samozřejmě budu platit polovinu nájmu a všeho ostatního ohledně bytu. Hned jak budu moc chodit, zkusím najít práci."

„Tak tady dohodnuto. No, já se asi půjdu umýt a spát, vzhledem k tomu, že zítra půjdu do práce. Zvládneš dojít do ložnice?"

„Myslím, že jo. Dobrou noc, Hermiono."

„Dobrou noc, Draco."

Dnes, po dlouhé době uléhal Draco do postele dokonale šťastný. Ne jen proto, že má kde bydlet, ale hlavně proto, že ho Hermiona vidí takového, jaký skutečně je.