Jediné, co potřebuji, jsi ty

XXIII. kapitola Objetí

Tak, máme tu další kapitolku. Musím vás upozornit, že Lucius Malfoy je zde značně OOC. Co se týče dalších kapitol, vůbec nevím, jak to s nimi bude. To víte, budou Vánoce a myslím, že ne jenom u nás se pořádá vánoční úklid, peče se cukroví atd. a do toho všeho ještě musím shánět dárky. Každopádně budu se snažit a doufám, že stihnu další kapitolku ještě před svátky. Už vás nebudu zdržovat, pěkné počtení :)

Příhoda s Ronem naštěstí neměla žádné další následky. Noční můry měla sice ještě dvakrát, ale Draco ji vždycky utěšil. Už nechodila do práce a často se dopoledne nudila. Většinou si četla, ale po chvíli ji to přestalo bavit. Jala se tedy zdokonalovat své kulinářské umění. Každý den čekalo na Draca výborné jídlo a spokojená Hermiona. Draco se po obědě vracel ještě na chvíli do práce. V těchto chvílích Hermiona uklidila nádobí a pletla. Plést uměla dobře, naučila se to, když pletla čepičky domácím skřítkům. Teď pletla čepičky a svetříky svým dětem. Bavilo ji to a čas při tom rychle ubíhal. Kolem čtvrté se vracel Draco. Uvařila mu kávu a potom se společně šli projít. Chodili po Příčné, po parcích i po mudlovském Londýně.

Dnes seděla Hermiona na gauči v obývacím pokoji a přemýšlela, co bude dělat. Plést se jí z nějakého nepochopitelného důvodu nechtělo a nádobí už bylo umyté a uklizené ve skříňkách. Napadlo ji, že by mohla zkusit vytvořit nějaké dekorace na svatbu. Došla si pro hůlku a vykouzlila si velkou krabici. Za chvíli do ní byla uložena první zelená široká stuha. Následovaly ji další, zelené, zlaté a bílé. Za chvíli byla krabice skoro plná. Hermiona si pomyslela, že to by už stačilo a vykouzlila si velký bílý ubrus. Chvíli přemýšlela a potom nad ním začala složitě mávat hůlkou. Na krajích ubrusu se tvořila zlaté výšivky. Z jejího soustředění ji vyrušilo zaklepání na dveře. Na to, aby přišel Draco, bylo ještě brzy a ten měl navíc klíče. Šla tedy otevřít. Slovo překvapení ani náhodou nestačilo na pocit, který pocítila, když uviděla člověka, který stál před dveřmi do bytu.

„Dobrý den," pozdravil zdvořile Lucius Malfoy.

„Dobrý den. Pokud sháníte Draca, není tady. Je v práci a vrátí se asi za půl hodiny až hodinu."

„Vlastně jsem přišel spíš za vámi."

„Za mnou? Tak prosím, pojďte dál," řekla a poodstoupila ode dveří, aby mohl projít. Mávla hůlkou a veškerá její práce se přesunula z obývacího pokoje do ložnice.

„Prosím, posaďte se," pokynula mu ke křeslům. „Mohu vám nabídnout čaj, nebo kávu?"

„Čaj, děkuji," řekl a usadil se do nabízeného křesla. Hermiona odešla do kuchyně. Za chvíli se vrátila s dvěma šálky čaje v ruce, které postavila na stolek. Malfoy jí poděkoval a trochu upil ze svého hrníčku. V místnosti panovalo ticho. Hermiona absolutně netušila, co ho sem přivedlo, ale nehodlala se ptát. Lucius byl rád, že se neptala. Přeci jenom, to co se jí chystal oznámit, pro něj bylo dost těžké.

„Přišel jsem se vám omluvit. Za minule i za všechno předtím," řekl po chvíli tiše. Hermiona na něj zírala naprosto šokovaná jeho slovy. Tohle přece nemohl být Lucius Malfoy! Ten by se přece neomlouval. Malfoyové se přece neomlouvají. Ale není Draco náhodou taky Malfoy? Samozřejmě, že je. A Draco se hodně změnil. Proč by nemohl i Lucius?

„A taky jsem vám přišel říct," odmlčel se, „že jsem tehdy učinil unáhlené rozhodnutí, co se vaší svatby týče. Několikrát jsem vás spolu viděl a mohu jen konstatovat, že Draco si opravdu nemohl vybrat nikoho lepšího, než vás, takže vám s potěšením dám své požehnání."

„Já...děkuji vám," řekla Hermiona a do očí se jí nahrnuly slzy.

„Myslím, že bychom si mohli tykat...?"