Válka rodů

Kapitola 1

Ahojky, jsem tady s dalším příběhem, který jsem vyhrabala na flešce a myslím si, že to stojí za zveřejnění. Momentálně se od toho nemohu sama odtrhnout a přemýšlím nad tím, jak jsem to mohla vůbec vyplodit! :D Nicméně, je to už pár let co jsem to napsala, takže to nechci ani moc měnit nebo upravovat a vylepšovat, záměrně to chci nechat tak jak je to sesmolené. :) Přeji hezké čtení.

Dnes je velmi klidný den a cítím se šťastně. Sedím u obrovské fontány a čekám na Johna. Máme jít společně totiž do kina na film, který chce vidět. Je to něco akčního, ale to mi nevadí. Jsem ráda, že s ním můžu strávit chvilku. John teď totiž začal pracovat ve firmě svého otce. Tak je pochopitelné, že už na mě nemá tolik času.

,,Mireio!'' uslyšela jsem jeho přívětivý hlas a hned se usmála. Otočila jsem se směrem, odkud přicházel a nedokázala se na něho přestat dívat. Byl prostě dokonalý.

,,Ahoj lásko.'' přivítala jsem ho polibkem, jak ke mně došel.

,,Chyběl jsem ti?'' zeptal se s přimhouřenýma očima. Ten jeho pohled jsem zbožňovala.

,,Ani nevíš jak.'' znovu jsem ho políbila a pak se oddálila.

,,Tak jdeme, nebo z toho filmu mít nic nebudeš.'' zasmála jsem se a on se mnou. Ruku v ruce jsme šli přes náměstí a to rovnou do kina. Cestou mi vyprávěl, co bylo v práci a jak se mu tam líbí. A já byla zticha. Nechtělo se mi mluvit. Prostě jsem mu naslouchala a odpovídala, když bylo potřeba. Ale abych nezapomněla...já se jmenuji Mireia Robertson (známí mi říkají Miri) a je mi 19 let, akorát jsem dodělala školu a rodiče mi pomáhají najít práci. A mimochodem, naši se proti mně asi spikli, protože mamka je původem Řekyně a dala mi též řecké jméno. Prostě děsná kombinace s americkým příjmením. Ale svoje rodiče miluju nade všechno na světě. Vždycky mi byli oporou a ve všem mi pomáhali.

,,Taky se tak těšíš na ten film? Četl jsem na něj recenze a je to jeden z nejlepších filmů této doby.'' říkal mi nadšeně John a celý jenom zářil. Jinak on je o tři roky starší a je to sportovec. Kdykoliv to jde, tak hraje baseball, fotbal, nebo chodí běhat, ale u něj jsem ještě nezažila, aby si jen tak doma lehl a odpočíval. A navíc má modré oči a blond vlasy, takže je to fešák. 

,,Ale jistě, určitě bude zajímavý.'' usmála jsem se na něj a rozhlédla se kolem sebe. Byla tu spousta lidí. Ať už v našem věku, tak i starší.

,,Dnes budeš spát u mě?'' zeptal se po chvilce a zvedl jedno své obočí. Ten pohled znám. Na co jiného on nemyslí. 

,,Záleží, jestli budeš hodný.'' rýpla jsem si, ale on se začal děsně smát a ruku dal kolem mých ramen.

,,Já jsem hodný vždycky.'' řekl rázně v pobavení a já se musela usmát taky. S ním to ani jinak nešlo.

Efraim

,,Věřím ti Efraime. Ty jediný ji můžeš přivést. Jak se ukázalo, tak ji rodiče poslali do Californie.'' říkal mi velmi vážně otec a já si nemohl dovolit odporovat. Věděl jsem, že je to velká zodpovědnost a hlavně těžký úkol. Jenže, pro svého otce bych udělal cokoliv.

,,Jistě otče. Přivedu ti ji, ať už to bude stát cokoliv.'' odpověděl jsem mu, trochu se uklonil a přitiskl pěst k srdci.

,,Jdi synu. Je na čase přivést ji zpět.'' poručil mi a já jen kývl na souhlas. Pak jsem odešel do svého pokoje, kde jsem si připravil potřebné věci. Do Californie jsem se vydal večer. Goran mi předem zamluvil letadlo, abych nemusel normálním a s normálními lidmi. Já totiž nejsem jako ostatní. Ani moje rodina. Jak už můžete číst v knihách, tak jsme upíři. Celkem se divím, že lidi stále fascinují knihy o upírech a mají různé představy, ale většinou je to jinak. Tady v Řecku nejsme ale jediná rodina upírů, je tu ještě jedna. Bohužel můj otec s nimi nevychází od jak živa. Celé roky se vedou samé spory a mě to popravdě nebaví, ale jak jsem už řekl. Pro svého otce udělám cokoliv. Od malička mě vedl k nenávisti té druhé rodiny. Tak pro mě není problém mstít se bez slitování.