Válka rodů

Kapitola 11

Efraim

Držel jsem Mireiu ve vzduchu v bolesti a probodl srdce Lukovi. Stál mi v cestě a tak jsem neměl na vybranou. Otec jasně řekl, abych ji dostal zpět. A díky Stephanovi se ukázalo, že to byla opravdu ona. Sice se mi to příčilo, ale musel jsem. Nesměl jsem zklamat. Miri sténala v bolesti a neuniklo mi, jak potlačila bolest, aby viděla, co udělám. Smrt bratra s ní otřásla.

,,Je na čase vrátit se zpět!'' řekl jsem směrem k ní a pak nataženou rukou pohnul do strany. Mrštil jsem s ní tak o zeď a ona ztratila vědomí. Dával jsem si záležet na tom, aby to byla dostatečná rána. Je fakt, že když její brácha zabil Stephana, mohl jsem mu jednoduše vyrvat srdce z těla ven, ale v jednu chvíli jsem nebyl schopný se pohnout. Byl jsem rád, že od toho hajzla bude už klid a taky hlavně pomyšlení, že by to ranilo právě ji! Pak jsem se ale vzchopil a chtěl mu zabodnout stříbro do srdce, jenže Mireia použila svou moc. Byla to neuvěřitelná síla. Dost mě to rozhodilo. Tohle jsme totiž nevěděli, nebo mi to otec zatajil. Dá se říct, že mi toho zatajil hodně a to mi bude muset ještě vysvětlit!

Nakonec jsem se už na nohách neudržel a skácel se do kolen. Byl jsem vyčerpaný. Nejen že mě oslabila její moc, ale taky moje vlastní. V životě jsem ji použil jen párkrát a vždycky skončil úplně vysílený. Proto jsem se pak vzchopil a šel nabrat síly. Mireia se jen tak neprobere, tím jsem si byl jistý, takže jsem ji tam mohl klidně nechat ležet a jít ukojit svoji žízeň. Pak jsem se zase vrátil zpět a připravil vše, abychom se mohli vrátit.

Iness

Uplynulo pár dní a já se pomalu zotavovala. Zefir se mnou trávil každičkou chvilku, ale nikdo se nesměl dovědět o našem vztahu, jestli se to tak dá nazvat. Jeho otec by zešílel. Umím si představit, čeho všeho by byl schopný, ale taky to, jak mi s radostí vyrve srdce, jen abych mu nevzala syna. On totiž žádné city nepřipouštěl u nikoho z nich. Proto jsem se divila, že je Zefir dokázal dostat na povrch.

Jak jsem tak nad tím vším přemýšlela a ležela v jeho posteli, tak najednou přiběhl do pokoje a začal něco hledat. Proto jsem se posadila a sledovala jeho počínání. V jednu chvilku mi to přišlo opravdu komický, dokud jsem si nevšimla jeho výrazu.

,,Zefire, co se děje?'' zeptala jsem se a ve vteřině stála u něj a znemožnila mu udělat další krok. On se ale na mě zuřivě podíval a pevně sevřel čelisti. Pak jsem si všimla i zaťatých pěstí. Opět jsem před sebou viděla toho starého Zefira, kterého jsem nenáviděla.

,,Tak co je?'' zvýšila jsem na něj naléhavě hlas a on povolil svaly. Pak se mi zadíval do očí. Chvíli mi přišlo, že váhá, ale nakonec promluvil.

,,Efraim se vrátil.'' oznámil mi jen a to znamenalo jediné. Přivezl s sebou i mojí milovanou malou sestřičku. Mireiu. Zefir si všiml mého překvapení a smutku v očích, proto mě obešel, že půjde, ale nedovolila jsem mu to.

,,Zefire, řekni, že to není pravda! Že nemá s sebou Mireiu!'' naléhala jsem na něj skoro hystericky, ale on mě odstrčil stranou. Na to jak mě zranění bolelo, jsem se nesnažila myslet a nenechala se jen tak odbít.

,,Chci ji vidět! Já ji musím vidět Zefire.'' naléhala jsem dál a chtělo se mi brečet jen z pomyšlení, že snaha ochránit Mireiu selhala.

,,NE!'' zahřměl a zmáčkl mi zranění, čímž mě samozřejmě oslabil a já vykřikla bolestí. Proudy slz se mi spustily a já padla na kolena. Pak dal ruku pryč a já mu pohlédla do obličeje. Nevypadal, že mi chtěl ublížit. Poznala jsem to rozpoložení, ale prostě to udělal.

,,Do tohohle se nepleť!'' řekl přísně a pak zmizel. Ještě chvíli jsem klečela na zemi a popotahovala. Rána mi pulzovala a šíleně bolela, proto jsem se podívala na obvazy. Byly nasáklé krví. Už mě to unavovalo, ale na to, abych se zcela a rychle uzdravila, bych se musela napít čerstvé lidské krve. To se mi ale nechtělo, jenže pomyšlení na Mireiu, vše měnilo. Sebrala jsem v sobě všechny síly a rychle se přemístila na zahradu, kde jsem viděla zahradníka. Trochu se mě lekl, ale pak se pousmál.