Válka rodů

Kapitola 9

Iness

Když jsem se probudila, tak jsem ležela v posteli. Překvapilo mě ale, že jsem na sobě měla čisté oblečení. Tak jsem se posadila, ale hned na to zaskučela bolestí. Úplně jsem zapomněla na to poranění. Cítila jsem se ale líp, než když se o mě Zefir staral. V jednu chvíli mě překvapilo, že měl zoufalý hlas, když si myslel, že jsem mrtvá. A nebo se mi to jen zdálo? Nevím. V tu chvíli se nedalo myslet na nic jiného, než na tu bolest.

,,Proč si to udělala?'' dolehl ke mně Zefirův hlas, tak jsem se rozhlédla po pokoji. Seděl v křesle, které měl dané kousek od postele. Musel ho tam dát, když jsem spala. A navíc, co dělám v jeho pokoji?

,,A co jsem udělala?'' dělala jsem schválně blbou, protože jsem mu to nechtěla říkat. Pravda ale byla taková, že jsem se toho citu sama děsila.

,,Proč jsi nenechala šíp, aby mi provrtal srdce. Měla bys ode mě klid. To jsi vždycky chtěla.'' mluvil klidně, ale přesto jsem slyšela tu naléhavost v jeho hlase. Já mu ale neodpověděla. Jen jsem mlčky seděla na posteli a dívala se na něj.

,,Tak proč?'' zeptal se už trochu zvýšeným hlasem. Tvářil se přísně, ale byl uvolněný. To mě dost vyvádělo z míry. Nevěděla jsem, co si o tom myslet.

,,Chtěla jsem umřít, když ty jsi mě nebyl schopný zabít. Radši bych zemřela rukou rodiny, než abych tu dál hnila.'' řekla jsem mu s rázným tónem. Byla to ale lež. Zefir se na mě chvíli jen díval, ale pak mě srazil do lehu a nakláněl se nade mnou. Tou bolestí mi steklo pár slz. Nevím, jestli mě schválně takhle přirazil do postele, ale přišlo mi, že si to v tu chvíli neuvědomil.

,,Jestli tolik toužíš umřít, tak ti to velice rád splním.'' zavrčel na mě a dokonce mu vylezly špičáky. Díval se mi ale do očí a pak se zamračil. Špičáky mu zase zmizely, ale oči mu zůstaly světle modré. Vypadal překvapeně, což znamenalo jediné. Četl si mé vzpomínky.

,,Bála ses o mě.'' řekl slabě a díval se na mě překvapeně. Dál se ale rukama opíral vedle mé hlavy a díval se mi do očí.

,,Není slušné hrabat se někomu v hlavě bez svolení.'' řekla jsem klidně a jemu se objevil malý náznak úsměvu. Nic mi na to ale neřekl a udělal zcela něco jiného. Jednou rukou mi zajel do vlasů a políbil mě. V tu chvíli jsem úplně ztuhla. Zefir se po chvilce zase oddálil a zkoumavě mi hleděl do očí.

,,Proč si to udělal?'' zeptala jsem se překvapeně a on mi palcem přejel přes lícní kost a na chvilku zkoumal můj obličej. Pak se mi opět zadíval do očí.

,,Ze stejného důvodu, jako ty jsi mi zachránila život.'' řekl mi mile a usmál se. Vůbec jsem ho nepoznávala. Co to tu plácá?

,,Tobě přeskočilo, že jo? Tohle nejsi ty.'' řekla jsem stále vyvedená z míry.

,,To máš pravdu, ale přeskočilo mi z tebe. Ani nevíš, jak jsem se o tebe bál.'' přiznal se mi a stále se na mě usmíval. Ale musím se přiznat...byla jsem ráda, že to cítí úplně stejně. Asi to na mě poznal, protože mě znovu políbil a tentokrát jsem mu polibek dokonce oplatila.

Mireia

Uplynulo několik dní a John si vzal volno. Takže trávíme teď spolu co nejvíce času. Ve škole dal naštěstí Stephan pokoj. Zatím se o nic dalšího nepokusil a ani o mě nedává zájem. Tím líp pro mě. A Efraim? Co jsem zjistila, tak vždy když usnu, tak se objevím u něho. Už jsem si ale na tuhle ,,moc'' zvykla. Ale o něm jsem se nic zásadního nedověděla. Vždycky mi říkal ty věci o tom, že je tu za úkolem, mě vždycky rozesmějí a jeho to štve, protože na to vždycky narážím já a provokuju ho tím. Líbí se mi, když je rozčilený. Ale už si celkem zvykl, tak se včera začal bavit o něčem jiném.

,,Miri, nezajdeme dnes do kina a na něco dobrého?'' ptá se mě s úsměvem John, když nám připravuju menší svačinku. On stojí vedle mě, ruce má zkřížené na hrudi a opírá se o linku.

,,Moc ráda. Dlouho jsme nikde nebyli.'' usmála jsem se na něj a konečně měla jídlo hotové. Nandala jsem nám tousty na talíře a sedli si ke stolu. John mi říkal, co pro něj otec připravuje ve firmě. Prý mu chce dát nějakou důležitou zakázku. Což mě dělá šťastnější, neznám nikoho tak pracovitého, jako je právě John.

Málem bych zapomněla, Luko mi slíbil, že zítra zase začneme trénovat. Jsem natěšená jak blecha. Nemůžu se dočkat, ale musím se přiznat. Trénovala jsem tak trochu i bez něj. Ale to on neví a ani se to nedozví.

,,Tak jdeme?'' nakoukne mi do pokoje John, tak kývnu na souhlas, popadnu svoji bundu a jdeme. John si vymyslel, že půjdeme nejdříve do mé oblíbené čínské restaurace a pak až do kina. Ale nevadí mi to. Objednala jsem si svoji oblíbenou rýži na kari s kuřecím masem a nedočkavě se do toho pustila. Při tom jsem si mohla všimnout, jak John dnes moc nejedl. Sice si taky objednal to co vždy, ale tentokrát to nesnědl celé a podezřele mě sledoval. Dokonce jsem si všimla jeho poloúsměvu, který mývá jen tehdy, když se k něčemu chystá.

,,Jsi v pohodě? Přijdeš mi jiný.'' řekla jsem mu, když jsem dojedla a odsunula talíř stranou, on se ale usmál ještě víc a přisunul se ke mně se židlí.

,,Teď jsou na řadě koláčky štěstí.'' jeden mi podal a čekal, až ho otevřu. On se k tomu svému ale moc neměl. Tohle mi nesedí!

,,Ty ten svůj neotevřeš a budeš mě sledovat?'' zeptala jsem se nejistě a on se konečně vzpamatoval. Já jsem tedy uchopila svůj a rozlouskla ho. V tu chvíli jsem ale nemohla popadnout dech a zírala na prstýnek, který mi vypadl do dlaně. Vyděšeně jsem se podívala na Johna a ten se usmíval od ucha k uchu.

,,Vezmeš si mě lásko?'' zeptal se s velkým očekáváním a já nevěděla co říct. Věděla jsem, že ho miluji, ale netušila jsem, jestli to bude vůbec možné. Třeba se ani v upíra úplně neproměním. Jasně! Luko říkal, že se proměním jen v přítomnosti upíra, tak se jednoduše s Johnem odstěhujeme a bude vše, jak má být. Zestárneme spolu a budeme mít spoustu dětí...ba ne, max. 3. Víc by byla sebevražda.

,,Ano.'' řekla jsem nakonec a on mi prstýnek nadšeně nasadil a pak mě dlouze políbil. Večer se vydařil líp, než jsem čekala. Byla jsem šťastná a rozhodnutá, že se stát upírem nechci. Jen to pak musím ještě říct Lukovi.

,,Co dnes dávají za film?'' zajímala jsem se a celá jen zářila štěstím. Tiskla jsem se k Johnovi a užívala si jeho tělesné teplo a pevné objetí.

,,Ani nevím, ale snad to nebude horor.'' zasmál se a já taky. To by asi nebylo nejlepší. Teď by byla nejlepší nějaká komedie, nebo romantika.

,,Dvakrát.'' řekl John u okénka a zaplatil lístky. Já jsem stála kousek opodál a čekala, až přijde. Potřebovala jsem ale na záchod, tak jsem se modlila, aby si pospíšil. Nakonec se ke mně prodral mezi lidmi a políbil mě.

,,Můžeme jít. Budeš chtít popcorn?''

,,Jasně, vezmi střední, já si zatím odskočím na záchod, dorazím pak do sálu. Hlídej mi místo.'' políbila jsem ho a pak šla na záchody. Bylo tam hodně holek, tak jsem čekala celkem dlouho. Jindy bych to vzdala, ale teď jsem vážně potřebovala. Nakonec se uvolnil jeden záchod, tak jsem si odskočila. Poslouchala jsem skupinku holek, jak rozebírají film, na který jdou a nakonec po chvilce odešly. Tak jsem spláchla a šla si umýt ruce. Už tam nikdo nebyl, ale to jsem neřešila. Vymáčkla jsem si trochu mýdla na ruku a pořádně si dlaně vymydlila. Když jsem si ale sušila ruce, tak jsem ucítila ten pocit. Už jsem tam nebyla sama, proto jsem se rychle otočila, jenže mě popadl pod krkem. Byl to Stephan.

,,Konečně máme chvilku klidu. Mimochodem, pěkný prsten, ale v upířím životě nebudeš moct žít s člověkem.'' říkal mi výsměšně a dál mi drtil hrdlo. Nemohla jsem dýchat a neměla jsem sílu, abych se mu nějak ubránila.

,,Grome bude mít radost, až tě přivedeme zpět. Má s tebou plány.'' ujistil mě a druhou rukou mi dal vlasy pryč z krku. Nechápala jsem, o co se pokouší, ale děsila jsem se toho. Pak jsem si ale všimla jeho špičáků. Snažila jsem se mu nějak vymanit, ale nešlo mi to. Ať už jsem sebou házela, jak jsem chtěla, bylo mi to nic platné.

,,Na tuhle chvíli jsem se připravoval několik dní.'' usmál se pro sebe a pak se mi zakousl do krku. Projela mnou ostrá bolest, která se mi zakotvila až ve spáncích. Bylo to jako by se ve mně něco zlomilo a já pak ztratila vědomí.